Tuto cestu nám prostřednictvím jihoafrické CK Nomad organizovala pražská CK Stella (www.jizniafrika.cz).
Technická poznámka: protože nám program neumožnil publikovat text souvisle ("neschroustal" tolik textu najednou), museli jsme ho rozložit na několik částí. Tak se nezlobte, že budete muset překlikávat. Dík za porozumění. Autoři Jirka (a Radka)
A o čem tento díl pojednává: o Kapském městě a jeho nejbližším okolí (mys Dobré naděje, Simonstown, botanická zahrada Kirstenbosch, krádež v hotelu, nástup do trucku CK Nomad a odjezd do Citrusdalu, řeka Orange, přechod do Namibie a Kaňon rybí řeky.
14. března, sobota. Do Afriky od nás jely dva manželské páry. My, tj. Radka a Jirka, oba již v důchodu a Magda s Palem, o pár let mladší a tím i znalejší jazyka anglického. V 11 hodin odjezd vlakem do Vídně, odlet v 18,00 do Istanbulu, přílet 21,15 hod, pak přestup na let do Kapského města, odlet v 23,30 hod.
Odlétali jsme ze Swechattu a tak jsme z Brna do Vídně odjeli vlakem. Hned na nádraží ve Vídni jsme si dali dvě starobrněnská pivka na zavodnění a pak pokračovali metrem na letiště. Let do Istanbulu byl s Turkish Aerolines, rovněž tak i cesta do JAR a z JAR. Turci jsou pověstní velmi dobrým palubním servisem, takže již při letu z Vídně nás čekalo skvělé jídlo, které se servírovalo podle výběru ze dvou možností jídelního lístku, víno podávali své domácí, turecké, ale vynikající. V Istanbulu jsme měli chvilku času, prohlédli jsme si obchody v přestupové hale, dali kafíčko v kafeterii Starbucks a v klidu a pohodě nastoupili do přistaveného dálkového airbusu. Letadlo do Kapského města nebylo plné, takže Radka si mohla natáhnout nohy přes dvě sedadla. A znovu perfektní jídelní servis, skvělé červené doplněné ve fázi šláftruňku okolo druhé ranní několika panáčky whisky. Na dlouhou noc v suchém klimatizovaném vzduchu letadla servírovali všem minerálku. Abych se nemusel opakovat: i při letu zpět to se servisem a s občerstvením bylo podobné, a – což mi připadá zajímavé – nikdy se jídla neopakovala.
Pro našince, který lítá tak akorát do sámošky pro mléko a pro chleba, je komfort poskytovaný v letadle něčím docela zajímavým, ovšem pro weltmana to je normálka. Ke standardu patří mj. i to, že každé sedadlo má v zádech zabudovanou obrazovku, takže jsme mohli sledovat průběh letu, rychlost, uletěné vzdálenosti, výšku, venkovní teplotu, filmy, hrát hry či poslouchat ze sluchátek vážnou či zábavnou muziku včetně hitů ze 60. a 70. let. Radka v průběhu letu několikrát na ovladači zmáčkla jedno tlačítko, o jehož funkci nic nevěděla, a vždy přispěchal sličný stevard se zdvořilým dotazem, co že si madam bude jako přát. Když se mu pokaždé dostalo úsměvu a ujištění, že je vše O.K., tak odešel lehce zneklidněn a s pocitem, že ona madam je tak trochu mešuge a s napětím čekal, kdy že si ho přivolá znovu. Přistáli jsme v Johannesburgu, kde vystoupila většina cestujících, my asi po 40 minutách pokračovali dál, když do letadla přistoupilo pár lidí. Let nad Jihoafrickou republikou byl již v nižší letové hladině, takže zvláště když jsme se přibližovali ke Kapskému městu bylo zajímavé sledovat kamenitou a hornatou polopoušť Velké Karoo. Pod námi se mihly Cedrové hory a údolí mezi nimi se zelenými plantážemi, pak letadlo prudce zatočilo, smýklo křídlem nad oceánem a než jsme se stačili rozkoukat, tak to lehounce drnclo a byli jsme na zemi.
15. března, neděle, přistání v Kapském městě bylo přesně podle letového řádu ve 12,55 hod. I zavazadla přišla v pořádku, v prostoru pro cestující jsme si briskně vyměnili 800 USD za místních 7198 randů na nutné výdaje (jeden rand vyšel díky levnému dolaru na 2,15 Kč, zatímco před šesti lety to bylo přes 4 koruny) a vyšli z klimatizované haly ven. Bylo cca 30 stupňů, což po dlouhém letu v klimatizovaném aeroplánu byl docela šok. V hale již čekal z Evropy předem zaplacený taxikář s cedulkou s našimi jmény, který nás zavezl do hotelu Park Inn v centru starého Kapského města, na náměstí Greenmarket s jeho živým tržištěm plným afrických suvenýrů. Ubytování bylo slušné, nosič dostal 10 R za odnesení naší těžké bagáže na pokoj (dohromady jsme měli poctivých 40 kg zavazadel a to nám ještě s nadváhou vypomáhali přátelé, kteří nehodlali trávit v Africe tolik dní, jako my). Předem jsme měli objednané dva klimatizované pokoje, v pokoji byl kromě běžného vybavení trezorek (jenž posléze sehrál docela neblahou roli), WC a sprcha. Dusno zmírňovalo pomyšlení, že na hotelové střeše je bazén, ale nakonec jsme jej ani nevyužili. Po sprše jsme všichni vyrazili na prohlídku nejbližšího okolí. Náměstí před hotelem se nám představilo jako rušné, barvité a životem tepající černošské tržiště plné suvenýrů. Jelikož jsme po letu byli přeci jenom trošku zmátoření, i když proti nám tu není žádný časový posun, dali jsme si v jednom bistru na náměstí kávičku, místní dobré pivo Hansa, pozorovali cvrkot a pak jsme se pěšky vydali na světoznámé nábřeží Waterfront, což je místo, kde se nám při minulé návštěvě města velice líbilo. Palo má vynikající orientační smysl, vedl nás městem mezi mrakodrapy s přehledem místního rodáka, takže jsme došli pohodlnou chůzí asi za půl hodiny na nábřeží. Cestou jsme obdivovali sochy, architekturu, zeleň a čistotu města a na nábřeží jsme vpadli rovnýma nohama do rušného života přístavu, který je určen pouze pro menší výletní a rekreační lodě. Ale hlavně je moderně přebudován ze starých doků do podoby různorodého a pestrého nákupního a restauračního centra. V moři se u mola cachtalo několik lachtanů, všude tepal pro naše turisticky vyhládlé oči čilý exotický ruch a černoši hráli, zpívali a tancovali v důvěře, že jim do misky cinkne pár randů. Vyhlédli jsme si příjemnou restauraci s výhledem na Stolovou horu a dali si něco k jídlu: Radka salát z uzeného lososa s polníčkem, já kalamari s oblohou, k tomu 2 velká piva a minerálku, to vše v porcích víc než značných a vše i se spropitným za 200 R.
Jako nepříjemnou změnu od minula jsem zaznamenal mnohem vyšší výskyt žebráků, takže jsem dal jedné neodbytné tmavé paní 5 randů na mlíko pro její v náručí drženou malou dcerku s nepříjemným pocitem, že bych měl dát víc. Ale nemůžu brát na svá bedra hříchy světa a kdybych rozdal to, co jsme do Afriky přivezli, na další naši cestu by nic nezbylo. Okolo dvacáté hodiny jsme se vrátili do hotelu, ráno vstáváme brzy, protože jedeme na výlet.
16. března, pondělí, výlet na Cape Point a do Simonstownu za tučňáky. Na Mysu Dobré naděje budeme okolo 33º stupně jižní šířky, tedy nejjižněji kam to na naší cestě jde (Střelkový mys je sice jižněji, ale tam jsme nejeli). Vstáváme o půl sedmé, skvělou snídani jsme absolvovali krátce po sedmé hodině (káva, toasty, slanina, vajíčka, šunka, ovoce, fíky, místní skvělý čaj „5 růží“, sladké i slané pečivo, džusy...). Již doma jsme si říkali, že se ráno musíme šikovně obléci: dole u Mysu z oceánu stále fouká silný studený východní vítr a někdy je tam dost zima!, na západní straně prší málo, na východní straně naopak zase silně, to Stolová hora určuje místní rozdělení srážek. Odhad byl správný, na Mysu nejenže foukalo, ale lilo tak, že by psa z domu nevyhnal. Ale nepředbíhejme.
V osm hodin na nás před hotelem již čekal z Evropy zaplacený mikrobus pro osm lidí od firmy Thomsons, cestou jsme přibrali dva Američany,Australanku a Angličanku. Tu jsme nabírali v Breakwater lodge, což je místo, kde jsme spali minule. Předtím to byl studentský kampus, kde se dalo hezky a docela levně přespat, dnes je to zařízení hotelového řetězce Protea, a ceny šly náležitě nahoru.
Jedeme krajinou, která je v oblasti metropole CT silně urbanizovaná, ale brzy se změní v území, o němž se v bedekrech píše, že patří k nejkrásnějším krajinám světa. Jedeme k národnímu parku Cape Peninsula. Poloostrov patří k tzv. Kapské rostlinné říši, roste tu okolo 2600 rostlinných druhů. Těšil jsem se, že v tuto dobu by snad již mohly kvést některé proteje, z nichž Protea cinaroides je národní květinou JAR. A taky že ano! Fynbos, což je tady nejhojněji zastoupené rostlinné společenství mající své jméno z búrštiny, kde znamená jemné křoví, spoluutváří hojně vřesovců (jenom rod Erica tu je zastoupen šesti sty druhy), které se slévají v mohutné temně zelené, ale i stříbřitě šedé koberce, místy vysoké až jeden a půl metru. Cestou si všimáme také stromku řečeného Stříbrný (Leucadendron argenteum) a to pro stříbrně ochlupené listy. Již doma – při přípravě cesty – jsem si říkal: „Kdyby zbyl čas, stálo by za úvahu nakouknout do botanické zahrady Kirstenbosch!“, což je upravená krajina na úbočí Stolové hory s několika specializovanými sekcemi, dlážděnými trasami (vždy jsou tu nějaké rostliny v květu, i když většina protejí a vřesovců kvete v zimě).
Po překrásné cestě mezi palmami, fynbosem a skalami jsme cestou zastavili v přístavním městečku Hout Bay, kde jsme si za 60 R/os zakoupili výlet lodí k tulením ostrovům. Radce předtím nebylo zcela dobře, a tak váhala, jestli má riskovat mořskou nemoc. Ale voda v přístavu byla klidná, větřík jemně čeřil hladinu, a tak statečně nastoupila. Jakmile jsme však opustili tišinu zátoky, oceán začal ukazovat svoji sílu. Naštěstí však plavba netrvala dlouho, brzy jsme se ocitli v závětří několika skalnatých ostrůvečků, spíše skalisek, vyčnívajících pár metrů nad hladinu vody, kde se vlny ztišily. Již zdáli byl cítit zvláštní pach, který se u skalisek změnil v příšerný smrad: to lachtaní samci, kterým zde říkají tuleni (seals), a kterých zde bylo namačkáno několik set, vydávali puch, který neodvál a nepřekryl ani svěží slaný oceánský vítr. Ale pozorovat tuto směsici lenosti, tuku, síly a dynamiky bylo docela zajímavé, i fotky se přes kymácející se palubu podařilo udělat pěkné. Za necelou hodinu jsme se vrátili do přístavu, kde na nás vítala pestře oděná černošská kapela čekající na pár randů do klobouku, a hurá na Mys. Počasí se začalo zhoršovat, obloha se zatáhla, ale ještě nepršelo, liják přišel až o pár munit později.
Divoká a větrná Národní rezervace mys Dobré naděje, spolu se Střelkovým mysem (Cape Agulhas), tvoří hranici mezi Atlantským a Indickým oceánem (tady marně proti času a větru pluje již několik století Bludný Holanďan). Volně tu žijí paviáni (nekrmit, nedráždit, držet si odstup!), antilopy losí, buvolci, antilopa bongo, zebra kapská, mnoho ptačích druhů. Paviány jsme viděli pobíhat na parkovišti u cesty, zebry v dálce a dál už nic, začalo silně pršet. A tak jsme se spíše věnovali pozorování rostlinné říše. Rezervace je proslulá svým fynbosem, tedy pro neznalce křovinami s velejemnými lístečky. Je tu zastoupeno 1200 fynbosových druhů, ale přes zmáčené sklo mikrobusu to přeci jenom nebylo to „pravé ořechové“. Na Mysu, kde je cedule a kde se každý turista chce do památníčku vyfotit (18´stupňů 28 minut 26 vteřin východní délky a 34 stupňů 21 minut a 25 vteřin jižní šířky) nepršelo, ale lilo jak z konve. Přeci jenom jsme však z mikrobusu vyskočili, fotečku ze sucha dveří pořídili, utřeli skla brýlí a jelikož jsme byli za tu chviličku zmoklí až až, tak jsme všichni neprodleně vyrazili do hospody na Mysu. Tady však bylo narváno, protože všichni turisté, kteří se jinak po rozsáhlém území rezervace rozptýlí, se sešli v jedné nevelké restauraci. Všude bylo mokro jako v nějaké čínské prádelně (v životě jsem žádnou čínskou prádelnu neviděl, ale opravdu to tam tak vypadalo). A proto jsme jeli dál, do Simonstownu, za tučňáky, předtím však ještě náš průvodce nažhavil mobil a rezervoval pro nás místo v hospodě. Déšť za hranicemi rezervace, když jsme ujeli tak cca 20 – 30 km, ustával a měnil se v jemné mrholení. Přijeli jsme k pěkné restauraci, která je hned vedle tučňáččí rezervace a jelikož ještě slaboučce poprchávalo, tak jsme zasedli k prostřenému stolu. Připravovali tu jídla z mořských ryb a z dalších mořských živočichů, včetně langust a humrů, a dělali je fantasticky. Já si dal filety z hejka, Radka salát s plody moře, k tomu džus a dvakrát dvě decka místního červeného merlotu, Magada s Palem si vybrali též nějaké mořské variace a k tomu pro změnu vínko bílé. Vše čerstvé, jako by – a proč vlastně ne! - před chvílí vylovené. Jídlo bylo naprosto vynikající, porce rybího masa obrovské, všude hodně místní čerstvé zeleniny a cena 350 R nám připadala ve srovnání s cenami u nás doma a úrovní tamní restaurace víc než rozumná.
Přestalo mrholit a tak jsme po cestičce mezi fynbosem sešli k moři, kde je na písečné duně vstupní brána do rezervace Boulders Beach.V Simonstownu na pláži se zabydlela kolonie černonohých afrických tučňáků brýlových, zvaných black ass. Využívají toho, že je tu voda studená díky mořskému proudu až z Antarktidy, tudíž je bohatá na rybky, a že je lidé chovají jako oko v hlavě, neb jsou skvělou atrakcí, což přináší celoročně penízky ze silného turistického ruchu. Původně tu žádní tučňáci nežili, před několika desítkami let připlulo pár párů, zalíbilo se jim tady a dnes jich tu žije několik set a stále přibývají další a další.
Vstupné bylo již v ceně výletu (jinak 60 R/os) a tak jsme mohli nerušeně pozorovat pány a dámy v černém fráčku při jejich každodenním životě. Turisté chodí po lávkách nad písečnými dunami (dříve tu bylo možné jít až k tučňákům a turisty od nich oddělovalo pouze lano), kde mají tučňáci mezi zelenými keříky připravená hnízda z plastových barelů zakopaných z poloviny do písku. Níž je pláž s obrovskými skalami a balvany a všude se promenují tučňáci, hašteří se, vážně filozoficky postávají, zírají do dáli či se vzájemně dvoří nebo jen tak polehávají, odpočívají a štěbetají.
Na parkovišti před vstupní branou parku Magda zakoupila od místní černošské hudební skupiny jejich CD (dlužno říci, že všude, kde je koncentrace turistů, pěje a křepčí nějaká černošská skupina oděná do nějakého folklórně vypadajícího hábitu. Většinou zpívají a tančí naprosto fantasticky, v mnohohlasech, čistě a s obrovským nasazením.) Cestou zpět do hotelu nám řidič nabídl, že zavolá na stanici lanovky na Stolovou horu, zdali lanovka jezdí, a v případě zájmu nás tam zaveze. Což jsme uvítali, při výstupu z busu mu dali každý 10 R jako spropitné a obávali jsme se, zdali ho tímto skutkem neurazíme. Ač běloch, velice uctivě děkoval.
Lanovka, která se za jízdy dvakrát okolo své osy otočí ve směru hodinových ručiček, a která byla vyrobena ve Švýcarsku, jezdila a za 145 R/os nás za 7 minut vyvezla o 1200 m výš na vrchol.
Jakmile jsme vylezli ven, hora se zahalila do mraků, všude mlha, nevlídno a vlezlá zima. Chodili jsme po betonových cestičkách, v přízračném mlžném světle pozorovali zvláštní květenu a vůbec zvláštní podobu vrcholku, který je skutečně hodně plochý, s jednotlivými skalisky a prohlubněmi, za chvíli se však vyčasilo a začalo ostře svítit sluníčko. I v průvodci se píše, že změny počasí tu jsou běžné, od sluneční výhně přes déšť, mlhu, vítr o občas i sněháňky, a to vše třeba v průběhu hodiny. My jsme měli štěstí, sněháňky nepřišly, mlha se brzy rozptýlila a ukázaly se nádherné výhledy na město pod námi, na krajinu za Stolovou horou a na oceán. Ale i na samotném vrcholku bylo lidsky zajímavo: byli zde nějací reklamní agenti, měli s sebou spoustu světel, odrazných deštníků, kamery a foťáky té nejvyšší kvality, byli tu i vizážistky se svými pudrovacími kufříky plnými šminek a to vše se motalo okolo jakéhosi mladíčka, z něhož se vyklubala místní kriketová hvězda. Ale když říkám místní, tak to je špatně vyjádřeno. Kriket je pro Jihoafričany sport, kde na zeleném pažitu hrají Bozi olympští. Reprezentační družstvo, ale i další týmy hrají mezikontinentální ligu s Austrálií, Novým Zélandem, Pákistánem a Indií, do toho vstupují týmy ze staré dobré Anglie a na stadiony chodí pravidelně každý týden okolo 100 000 lidí. Když jsem se později příteli Nigelovi z Austrálie o kriketu zmínil a přirovnal to k bejzebólu, tak pohrdlivě frknul a pravil: „Bejzból hrají přiblblí amíci, kdežto kriket je hra vznešená, hra pro gentlemany.“ Takže kriket! Co to je? Kdo to ví?
Asi po 2,5 hodinách jsme sjeli dolů a nám z minula již známou cestou jsme se vydali k hotelu. (Další den lanovka pro silný vítr nejezdila, takže jsme to započítali jako velkou výhru.) Na pokoji jsme si z hotelové nabídky uvařili vynikající čaj „5 růží“ a plánovali další den. Společně jsme se dohodli, že si zakoupíme jízdenky na okružní autobus Hop on-Hop off, což nám umožní v klidu poznat velkou část města a jeho okolí.
17. března, úterý, v plánu máme prohlídku Kapského města, Waterfront (večeře, pivko, vínko). Musíme taky nakoupit víno na prvních pár dnů, ale také biltong (sušené maso, což je místní specialita), repelent Tabard..., zkrátka je toho před námi tolik, že bychom si měli dělat seznam.
Ráno jsme vstali okolo osmé a vyrazili ke stanici autobusu Hop on-Hop off, což bylo kousíček od hotelu. Jízdenky za 120 R/os na tzv. modrou linku (ještě je červená a ta je kratší) nás opravňovaly k nástupu do červeného „londýnského“ doublebeckeru. Princip tohoto cestování je ten, že na libovolné zastávce mohu vystoupit, prohlídnout si to, co mně zajímá, nastoupit a jet dál (k dispozici jsme měli jízdní řád), vystoupit, nastoupit... Projeli jsme starou částí Kapského města, objeli Stolovou horu a přijeli před bránu jedné z nejproslulejších botanických zahrad světa, která se rozkládá na jejích svazích. Že Kirstenbosch je zahrada velká jsme věděli, ale že je tak obrovská a tak nádherná, o tom jsme se přesvědčili až na místě. Všude je plno zeleně, nádherné upravené plochy parkového pažitu se přelévají do stromového pralesa, bambusových, palmových či kaktusových hájů, je tu slepecká stezka, proteje kvetly a mezi tím létali fantasticky zbarvení strdimilové a cukernatky, kteří připomínali velikostí, způsobem letu i barvami jihoamerické kolibříky. Klid, mír, pohoda..., to vše za 32 R/os.
Další zastávkou byla za 48 R/os. zoologická stanice Ptačí svět se sekcí Opičí džungle. Je to vlastně rozsáhlá ptačí voliéra, kde jsou vstupy do jednotlivých sekcí chráněné tak, aby ptáčci nemohli vylétnout ven. A voliéry na sebe navazují jako korálky na šňůře. Lidé procházejí po cestičkách mezi papoušky, plameňáky, ibisy, nejrůznějšími volavkami, ale také sovami či orly. Nad sítěmi voliér létají divocí ibisové a další ptáci. Na podobném principu je zbudována i Opičí džungle, kde se chodí mezi malými opičkami. Ty, když byly předtím nakrmeny, lezou po batozích turistů, dobývají se jim do kapes, skáčou po ramenech a lezou, kam se jim zamane. Jsou velice zvědavé a vůbec se nebojí. Mají jemné pacičky a šmejdí všude, kde tuší, že by mohlo být něco dobrého k snědku. Skvělé!
Naše trasa pokračovala po příbřežní silnici okolo nádherných pláží s palmami, vlevo modrý oceán, bílé vlny, vpravo Stolová hora a Lví hlava, Signální kopec a na svazích mezi bohatou zelení nádherné vily obyvatel Kapského města, při moři se tu a tam rekreovali černí i bílí. Cestou jsme zajeli do nám již známého Hout Bay a odtud na Waterfront. Magda s Palem jeli dál do hotelu, protože potřebovali dobít baterie do foťáků a tak jsme si řekli, že my půjdeme na cca 2 hodiny do Akvária dvou oceánů a pak se setkáme v některé z hospod na nábřeží. S Radkou jsme si prohlédli fantastické akvárium, přístav, nakoupili víno a biltong (70 R za 40 dkg), taky jsme sehnali Tabard proti moskytům a začali se rozhlížet po přátelích. Nikde jich nebylo a tak jsme zašli do rybího bistra, zaplatili kartou za skvělou večeři a jelikož jsme se s přáteli nepotkali, šli jsme pomaloučku domů. Byl již večer, nad Stolovou horou nebe ztmavlo a říká se, že tou dobou již Kapské město nebývá bezpečné. Nám to nijak nepřišlo, šli jsme po známé trase, ale přeci jenom jsem se mezi těmi mrakodrapy o jednu ulici zmýlil. Jeden odredovaný míšenec nám popsal směr - i seznal jsem, že hotel je za nejbližším rohem, a pak se onen hoch nabídl, že nás doprovodí, což jsem přeci jenom raději odmítl. Bylo to opravdu kousíček, snad necelých 100 metrů, on ale stále šel poblíž nás a když viděl, že jsme již v bezpečí osvětleného portálu hotelu, slušně poprosil o nějaké peníze. Tady je to docela běžné, a tak za službu, kterou nám prokázal, dostal obvyklých 10 R, poděkoval, rozloučil se a šel po svých.
V hotelu nám na pokoj zavolali Magda s Palem, že přijdou na návštěvu, těšili jsme se, že jim povíme o všem, co nás potkalo. Jenže oni měli novinu mnohem závažnější! Někdo jim mezitím vykradl pokojový sejf se všemi penězi, které měli v hotovosti připravené na cestu, a to jak dolary, tak i randy, české koruny a eura. Zanechal jim ale pasy, takže mohli pokračovat v cestě a nemuseli na naše velvyslanectví do téměř 2000 km vzdálené Pretorie. Hotelový personál jim po ohlášení krádeže sdělil, že je jim to velice líto, ale oni že za obsah pokojového sejfu neručí, o čemž přeci svědčí i nápis napsaný drobným písmem na dvířkách solidně se tvářícího elektronicky blikajícího moderního trezoru. Ble ble ble. Policie, která byla zavolána, sdělila, že vše šetří, ale asi nic nevyšetří, neb je to tu prý běžné. Strašné! A to vše v hotelu patřícímu nadnárodnímu hotelovému řetězci. Od čeho je hotelová ostraha, od čeho je hotelový bezpečnostní technik mající na starosti sejfy? Tuhle otázku jsme si položili mockrát a máme silné podezření, že v tom jedou právě ti, kteří by za bezpečnost majetku hostů měli ručit. A poučení? Peníze dávat pouze a jedině do hotelového sejfu, tam jsou relativně v bezpečí! A tak jsme rozvažovali, jak to co nejlépe udělat, aby přátelé mohli cestu absolvovat, byť i s menšími problémy. Palo měl naštěstí ještě nějakou slušnou dolarovou hotovost v kapse, taky nějaké vyměněné randy, my jsme jim nabídli své dolarové rezervy, oni měli u sebe platební karty, z nichž při každé možné příležitosti mohli vybírat peníze a platit útratu a tak jsme nakonec usoudili, že to půjde.
Ředitel hotelu jim pokrytecky jako útěchu nabídl lahvičku slušného dobrého bílého vína, kterou jsme společně za neustálého nadávání vypili a nechtějte slyšet ty kletby!, já s Radkou jsme z toho byli tak zdrchaní, že nás nakonec museli Magda s Palem oba utěšovat. Ve smutku jsme se nakonec okolo půlnoci rozešli a začali balit, protože ráno se odjíždí na expedici.
EXPEDICE s jihoafrickou CK NOMAD
1. den: 18. března, středa, nástup a odjezd expedice z CT do oblasti Cedeberg Mountain Region
Sraz je v osm hodin v čísle 40 na Shortmarket St. v Kapském městě, což je kousíček od našeho hotelu. Uložíme zavazadla do trucku s nímž podle itineráře tento první den ujedeme cca 200 km po trase z Kapského města do Citrusdalu. Celková doba jízdy je cca 5 hodin, včetně zastávek po cestě. Ubytujeme se v Gekko Backpackers Campsite www.gekko.co.za. V popisu poskytovaných služeb je deklarována pitná voda a horká sprcha, dobré sociální zařízení, bar, taky bazén.
Ještě jsme odeslali z hotelu poštu do Česka, vzali naši bagáž a když jsme ji po asi 200 metrech dovlekli před budovu cestovní kanceláře, spatřili jsme přistavený truck. Černoši nám uložili zavazadla do prostor v přízemí budovy, poslali nás nahoru do patra, kde jsme museli vyplnit základní cestovní formality o tom, že jsme pojištění a že jsme seznámeni s obtížemi cesty, zkontrolovali nám pasy a víza. Naše mezinárodní cestovní společnost se v průběhu pár minut sešla, přišel i náš pátý spolucestovatel z Čech, Pepa z Prahy, který byl jako my též v důchodu a hodně zcestovalý (Čína, Indie, Nepál...). Vypili jsme kafe a sešli k trucku, kde již na nás čekali naši průvodci: cca 40letý řidič a průvodce Ephraim a průvodce a kuchař Brian, který svůj věk tajil, ale bylo mu určitě přes třicet. Oba byli černí Zimbabwané (jak jsme se později dozvěděli, oba ženatí a v závěru cesty nám Ephraim představil i fešnou manželku a dvě malé dcerky a Brian svoji paní.) Z obou se vyklubali skvělí chlapíci, dokonalí profesionálové, kteří získali školení pro tuto práci právě v Zimbabwe, kde jsou prý pro tuto činnost nejlepší školy. Brian navíc pracoval několik let jako šéf studené kuchyně v jedné lepší jihoafrické restauraci, což jsme mnohokrát ocenili v průběhu cesty, kdy nám připravoval něco na zub. Jeho jídla byla nejenom chutná, ale i pěkně naaranžovaná, jídla bylo hodně a každý den bylo něco jiného, což v náročných podmínkách expedice vypadalo jako zázrak.
A jak takové cestování v podání jihoafrické cestovní kanceláře Nomad (www.nomadtours.co.za) vypadá? Jede se mohutným speciálně upraveným náklaďákem, kterému se tady říká truck. Ten po afrických cestách necestách projede téměř všude. V kabině je jako v autobuse vytvořeno pohodlné sezení pro dvacet lidí, kteří se na výpravu přihlásí. A tudíž jsou z celého světa. V našem případě tu byli kromě nás Švýcaři, Němci, Britové, Australani, Kanaďanka, Argentinec, Korejka. V trucku jsou pro zavazadla cestovatelů vytvořeny speciální uzamykatelné schránky (podmínkou jsou skladné měkké tašky, nikoli kufry či krosny s konstrukcí), které ale nikdo nezamykal, je tam také malý společný trezorek pro doklady a peníze (ten se zase zamykal a správou klíče byl – po zkušenosti s krádeží – pověřen Palo). Truck veze praktické a pro toto cestování velice dobře vymyšlené pevné dvoulůžkové stany s vysokou podlážkou, pro každého putovníka je tu měkká matrace, hrnce, nerezové nádobí a příbory, skládací židličky. Taky je tu velká mraznička, kde je uskladněno maso a další potraviny, které jsou připraveny pro cestu. Každý dostává třikrát denně najíst a napít a jídla připravují na velkém čtyřplotýnkovém plynovém vařiči naši průvodci. A jim denně pomáhají pomocníci z řad cestovatelů. Aby to bylo spravedlivé, tak jsou hned na počátku cesty vytvořeny čtyřčlenné skupinky a na každého v průběhu cesty několikrát vyjde služba. Není to nic strašného: pomáhá se s čištěním zeleniny a hlavně s mytím nádobí, za chvíli je vše hotovo.
Náš truck se jmenoval Sid a měl hned za kabinou řidiče vytvořené místo pro nabíjení baterií (což bylo velice důležité, jak jsme poznali později, kdy jsme museli přesednout ještě do trucků Lennon a Kurt bez tohoto vybavení).
V 8,45 jsme vyrazili. Nakrátko jsme zastavili při pláži v zálivu s výhledem na Stolovou horu. Odtud pochází většina dálkových pohledů přes moře na město a okolí. Bylo tak trošku pošmourno a tak Hora byla pod čepicí mraků a v oparu, ale přeci jenom jsme pár snímečků pořídili. Jedeme na sever po autostrádě N7 do regionu Cedeberg. Krajina je zemědělsky významná, obilná pole ve Swartlandu, citrusové plantáže v oblasti Cedrových hor. Po dvou hodinách zeleň ustoupila a krajina se změnila v červenavou polopoušť s občasnými sukulenty podle silnice, ale jinak všude okolo malebné barevné skály a kamení, okr polopouště tu a tam přerušila skvrna svěží zeleně plantáže citrusů. Počasí již bylo skvělé, sluníčko, teplota okolo 30 ºC. Do cíle jsme dorazili odpoledne, kemp je stranou silnice, ve svahu, utopený v plantáži citrusů, všude v okolí krásné rozeklané hory, v údolí se modře klikatí Sloní řeka. Jsme v oblasti Cederberg,což je rozsáhlá a malebná divočina v povodí řeky Olifants (dřív tu žili sloni), kde podle bedekru kvete vzácná sněžná protea, hojnější je cederberská protea. Ani první ani druhou jsme ale nezahlédli. Přírodní prostředí je tu občas na vrcholcích hor drsné. Možnost náhlých dešťů či vpádu chladného vzduchu (jsou to hory!, nejvyšší Sneeuberg 2026 m n.m.). Pro turisty je období března nebo září to nejvhodnější. Jezdí sem kvůli zbrázděné krajině, malebným vycházkám a pestrobarevné květeně. Žijí tu paviáni čakma, levharti, karakalové a různé druhy antilop, z nichž nejzajímavější je skálolez. Z hadů kobra černokrká, zmije útočná a zmije bergská. Z ptáků tu jsou hojní strdimilové a cukernatky, káňata šakalí, můžeme spatřit i orla Verrauxova. Na úbočích ve vnitřní části hor rostou majestátní clanwilliamské cedry (až 15 m vysoké, některé staré až 1000 let). Taky tu roste – jak jsme se přesvědčili na vlastní oči - rooibos, keř s jehlovitými listy, z nichž se připravuje skvělý osvěžující nápoj, jakýsi bylinný čaj, který se i v Česku začíná stále víc a víc popíjet. Po celém Cederbergu jsou roztroušeny krásné příklady skalních maleb Křováků/Sanů (Sanové = lidé).
Déšť tu je „ostýchavým cizincem“, roční srážkový průměr je méně než 250 mm, leckde i méně než 50 mm, v noci se z moře často valí mlha a rosa. Je to horkem vypálená krajina, kde po většinu roku je jedinou zelení pouze zeleň minerálních solí tu a tam usazených na skalách z rozpálené žuly. Půda je červená a vyschlá na troud, plantáže citrusů jsou malebné zelené ostrovy zavlažované kapkovou závlahou ke každému stromu. Nejkrásnější období je prý v září, když zaprší, to tu všechno kvete, zejména jednoletky. A pak se ukáže, že tu roste více než 4000 rostlinných druhů! Rostliny přežívají i několik let „zakukleny“ v zemi v podobě hlíz, bulev či cibulek, roste tu řada sukulentů nebo trvalek schraňujících vodu v kmíncích s větvemi s ochlupenými či voskovými listy.
Hned po zaparkování následovala instruktáž ve stavění stanů, nějak jsme Brianovi padli do oka, takže stan, který instruktážně stavěl, byl přidělen nám. Asi se rozhodl ctít náš věk a ušetřit nás ponížení z nezvládnutí stavby stanu. Ale to se chlapec přepočítal, ze všech lidí co jsme společně jeli, jsme my jediní již tento typ stanu stavěli. Z naší minulé expedice jsme byli dokonale seznámeni s tím, jak na to.
Kemp je malý ale útulný, slibovaný bazén byl malý zahradní bazének o průměru cca 3 m. Tento nedostatek víc než skvěle vynahradila vycházka k nedaleké Sloní řece (Olifants river), kde jsme se na nádherné pláži s jemným bílým pískem báječně vykoupali v průzračně čisté a teplé modravé vodě. Po osvěžující koupeli následovala pěší vycházka s výkladem místního Sana jménem Skooky o místní fauně a flóře. Ukázal nám všelijaké rostlinky, ale také tahal z kapes svých montérek krabičky, v nichž měl štíry různé velikosti a jedovatosti. Stále šmejdil po okolí a snažil se pro nás v roští chytit kobru nebo alespoň nějakou malou zmijku či nějakého jiného jedovatého hada, což se mu k naší radosti a jeho velké lítosti nepodařilo. Jednou prý na něj plivla kobra, a i když uhnul, přece jen mu zasáhla oko. Okamžitě si načůral do dlaně, očičko vymyl a dodnes stále vidí jako rys. Ukázal nám kde co: skalní kresby Sanů, údajně 500 let staré, ale taky rostlinu, která má zpětné háčky a chvilku trvá, než se z jejího objetí vymaníš. V místním jazyce se jí říká „počkej chvilku“, „Weit a moment“. Zkusil jsem, fungovalo to. Taky nám ukázal základ termitiště, místního mladého slepýše a jeden druh proteje se sladkými květními trubičkami, které se dají cucat, a proto se jí říká „cukr buše“.
Po návratu do kempu jsme dostali skvělou večeři (jihoafrický nefalšovaný brai, po anglicku barbecue, po našem grilovačka) a pak popíjeli pivo a víno v místním baru a dělali si samoobslužně čárky za každé dvoudecko či vypité pivko. Lednice s pivem i štosy lahví vína byly volně přístupné, otvírák na lahve na baru spolu s čistými sklenicemi, konzumace byla založena na důvěře. Původně jsem měl představu, že tady budeme testovat vína z oblasti Cederbergu, což jsou nejvýše položené vinice v JAR, již jsem něco odtud pil a bylo to skvostné, ale na baru byla pouze dobrá vína jihoafrická z Mysu. Nevadí, vždyť my se vpijem. Ráno jsem za tři třetinková piva a šest deci červeného zaplatil 52 R.
Noc byla tichá, hvězdy svítily a i když jsme stanovali pod vysokými stromy, takže nebyl dobrý rozhled, Orion byl v průhledu mezi větvemi vidět skvěle. Bylo teplo, citrusová plantáž voněla a všude cvrlikaly cikády, či co to vlastně bylo.
2. den: 19. března, čtvrtek. Vstávali jsme nekřesťansky brzy, o půl šesté ráno, ale důvod byl nasnadě. Jedeme přesNamaqualand,cožje pruh západního pobřeží jižně od Oranžové řeky, s centrem ve Springboku. Tato oblast začíná za Clanwilliamem a končí na severu u řeky Orange. Naše trasa vede do oblasti Orange/Gariep River v Namibii a bude opravdu dlouhá: z Citrusdalu do kempu jsme ujeli cca 570 km, celková doba jízdy i se zastávkami trvala cca 10 hodin. A první brzké rané vstávání se ostatně stalo pravidlem, protože v Africe je třeba vstávat brzo, dokud není horko. Víc se vidí, neboť v horku všechna zvěř zaleze do stínu. Na tento den nebyly plánovány žádné aktivity, pouze krajinné pohledy vlevo, vpravo..., ale ty byly nádherné. Po snídani byl v sedm ráno - ještě za chládku - odjezd, jedeme po asfaltové N7, všude okolo nás polopoušť, skály a krásně zabarvené hory, cesta se stále vine mezi skalami, občas krajinný výhled, průsmyk, tu a tam plantáže rooibosu, osídlení téměř žádné.
Těšil jsem se, leč marně, že snad spatříme Pachypodium namaqulum, což je rostlina okolo níž je pěkná povídačka: jsou to prý místní Namové, kteří byli kdysi vyhnáni ze své pravlasti a proto stále natáčejí hlavu k severu. Rostlina tu údajně roste, syn Ivoš se ženou Lucií ji při své poslední cestě před několika lety viděli a poseděli u ní pár chvilek a taky Namové tu někde v okolí údajně žijí. Jsou pro ně typické měděné ozdoby, ale nesetkali jsme se s nimi.
Tu a tam na skalách ve štěrku roste Aloe dichotoma, tedy kokerboom, kterému se též říká toulovcový strom. Velké exempláře dosahují věku až 300 let a v současnosti nějak z krajiny mizí, přestává se jim v údolích dařit. Větve se vždy dělí vedví, proto „dichotoma“. My Evropani je pěstujeme doma v květináčích, rostlinky jsou maličké, tady jsou to až čtyřmetrové stromy. Je tu hodně ptáků, žijí tu např. strdimilové. Podél silnice vidíme kyselé fíky, tzv. vygies, z rodu kosmatců. Taky tu mezi pobřežními městy Port Nolloth a Alexander Bay začíná zakázaná diamantonosná oblast, ale my z toho nic nemáme, jedeme zcela mimo a tak na lesklých šutrácích nezbohatneme.
Ve městečku Springbook, které je tak asi v půli cesty do kempu, jsme měli zastávku. Je to poměrně velké vyprahlé sídlo s jednou dlouhou průjezdnou ulicí a s honosnějšími dvoupatrovými budovami centra, jako jsou banka, supermarket, benzínka, autoservis, lékárna, škola apod., vyšší je pouze kostel s věží, a od páteřní silnice vedou boční ulice. Domy mimo centrum jsou většinou přízemní, jen tu a tam je něco na patro. Žár, slunce pálí až oči přecházejí, zeleně moc není, občas nějaká palma, velký kaktus či jehličnan. V místní lékárně jsme koupili za 93 R jedno balení antimalarika Doxymal, o němž náš spolucestující Thomas z Argentiny, profesí lékárník, prohlásil, že je to výborný prostředek. Kvality preparátu potvrdili i naši průvodci Brian a Ephraim. Prášky nemají vedlejší účinky a mohou se dokonce naslinit a potřít jimi místo, kde člověka štípnul komár, což se ostatně doporučuje.
U mně se z toho parna dostavilo silné hnutí střev a začal jsem se pídit po veřejném WC. Našel jsem je vzorně čisté, leč bez toaletního papíru a ani místní službu konající černoška mi nepomohla. I nezbylo mi nic, než se se zatnutými zuby a.... vydat do supermarketu, zakoupit toaleťák a věřit, že pomalu a soustředěně dojdu na kýžené místo v pořádku. Zvládl jsem to a zbytek roličky nechal na místě pro potřebné. Jak jsem později pozorováním zjistil, onu úlevnou místnůstku využívají pouze černí klienti, běloši chodí jinam (kam?), a tak jsem úklidovým černým madam musel připadat jako exot.
V průběhu další cesty byl na odpočívadle uspořádán improvizovaný oběd ve formě obložených baget a okolo čtvrté hodiny odpoledne jsme dorazili do kempu Bush Hadsheit, který je rozložen při levém břehu řeky Orange. Je vybaven stylovým barem olepeným spoustou automobilových SPZ z celého světa, mačkačem plechovek, ohništěm, stylovými WC se sprchami ze stěn z bambusových tyčí a prádelnou, takže děvčata z našeho trucku začala okamžitě mydlit a máchat nejrůznější hábky a fusekle svých partnerů a vše věšet na prádelní šňůry do žhavého vzduchu polopouště. Této dámské aktivity využila pánská sekce k nástupu do baru a mačkač pivních plechovek byl neustále v permanenci.
A jelikož jsme byli u jedné z největších místních řek, u veletoku Orange, neodolali jsme a vykoupali jsme se. Řeka je to docela široká, asi jako Vltava u Karlova mostu, proud byl silný, plavali jsme pouze při břehu, řeka byla rozvodněná, kalná, takže okamžitě po výstupu z vody následovala sprcha a mýdlo v teplé čisté, ale nepitné vodě. Touto zábavou lehce uplynul čas, v sedm hodin Brian s Ephraimem připravili vynikající masitou večeři, je 27 ºC, za chvíli zapadne slunce. Pozorujeme řeku za níž jsou již pusté vyprahlé namibské hory, nasáváme atmosféru Afriky a k tomu lehce přisáváme červené. Musíme tělo zavodnit, není tu pitná voda, takže to vše děláme s pocitem, že vše, co činíme, je důležitá zdravotní profylaxe.
3. den: 20. března, pátek. Mohli jsme připlatit 160 R/os. za půldenní výlet na kanoích po řece Orange, nebo se jen tak procházet kolem vody. My jsme zvolili druhou možnost v důvěře, že se lépe seznámíme s krajinou, ale nebylo to to pravé ořechové, neb okolo vody se procházet nedá. Řeka je to hraniční, za kempem je vše ostnatě zahraženo a cesta do vnitrozemí byla vyprahlá, slunce silně pálilo, nikde kouska stínu, takže jsme se vrátili do kempu, leč bar je zavřený. Hrůza! Co si počít? Objevili jsme telefonní budku, zakoupili v kempovním kiosku kartu a za 10 R si asi 2 minuty poklábosili s babičkou v Čechách. A tak jsme využili čas, doplňovali deník, koukali na řeku a kochali se výhledem na namibijské hory, suché, hnědě červené skály zasahující téměř k vodě a i při břehovém pásmu téměř bez zeleně. Za pár hodin tam již budeme.
Po obědě sedáme do trucku a jedeme na sever do Kaňonu Rybí řeky, kde se ubytujeme kempu Hobas Campsite. www.nwr.com.na. Z posledního jihoafrického kempu až do Fish River kaňonu v Namibii ujedeme cca 180 km. Hned na začátku jízdy jsme v místě zvaném Vioolsdrift překročili hranice mezi JAR a Namibií. Vjeli jsme na most, pod námi zprava do leva valí kalná a široká Orange a jsme v Namibii. Řeka samotná tvoří v délce cca 500 km přírodní hranici JAR s Namibií a Botswanou.
Namibští místní celní černoši byli již správně africky pomalí, skoro by se chtělo říci, že byli komisně protivní. Nemohli pochopit, proč máme vízum do Namibie na zvláštním papíře z jejich berlínského velvyslanectví, a nikoli ve formě razítka přímo v pasu, jak to měli ostatní. Nakonec to však akceptovali, vypsali jsme imigrační papíry, a jsme v Namibii, až do konce první světové války bývalé Německé jihozápadní Africe. Je vedro, na minizáhonku před celnicí silou vůle přežívá pár kytiček a slunce do toho suchopáru pálí a pálí, vyhledáváme stín.
Zamostem se naše jihoafrická N7 změnila na namibijskou asfaltovanou B1.
Jedeme po křivolaké silnici, podél úbočí vyprahlých hor, nad hlubokými srázy a neznatelně leč stále stoupáme do kopců. Jestliže na jihoafrické straně tu a tam byla zeleň, tady jsou pouze kaktusy a stromové aloe. Krajina má však obrovský půvab, je to pro nás něco naprosto odlišného, ty skály, strže a hory s useknutými vrcholky okolo, a tak máme oči přilepené na sklo trucku a hltáme každý detail cesty. Kemp Hobas, kam jsme po téměř pětihodinové cestě přijeli, je velmi slušně vybaven, má pitnou vodu, horkou sprchu, perfektní a čisté sociální zařízení a malý kulatý plavecký bazén. Je tu i malý obchůdek, kde v době naší přítomnosti bylo pár lahví silně předraženého vína a pár plechovek piva a nějaké sušenky. Rostou tu stromy, je tu pod nimi posezení a je využíván expedičními trucky, ale i soukromými cestovateli. Rychle jsme postavili stany a vyrazili na prohlídku asi 10 km vzdáleného kaňonu. Vlastní Fish River kaňon je přes 160 km dlouhý, místy 27 km široký s vyhlídkami do hloubky až 550 m. Formovaly ho tektonická činnost a eroze, samotný kaňon se začal utvářet před asi půl miliardou let. Je to druhý, možná třetí největší kaňon světa - po Grand Canyon v USA, spolu se strží Modrého Nilu v Etiopii. Třetí či čtvrtý údajně největší, Blyde River Canyon na severovýchodě JAR, jsme viděli při naší cestě v roce 2003. Je to starobylý svět, rozervaná krajina, místo fantazie a snů. Welcome to Mordor.
V bedekru jsem se dočetl, že už by tu snad nemělo být tak velké horko (na počátku března dole bývá i přes 50 ºC a vstup na dno kaňonu je právě pro toto vedro zakázaný), a byla to pravda. Teplota byla na vyhlídce v podvečer na tričko a šortky. Kemp Hobas je v severní části kaňonu, nedaleko od tzv. hlavní vyhlídky Hells Bend. Je tu údajně jeden z nejkrásnějších výhledů světa, zvláště v podvečer, a byla to jediná vyhlídka, kam nás zavezli, k té další jsme však šli asi 2 km procházkou po hraně kaňonu. Voda 800 km dlouhé Rybí řeky odtud teče ještě pár desítek kilometrů na jih do řeky Orange a odtud do Atlantiku. Záplavy z dešťů, které v zimě spadnou daleko odtud v Naukluftských horách, už opadly, dole se však stále ještě klikatila stuha vody.
Vegetace tu je chudá, ale dalekohledem vidíme okolo tůní hluboko dole pod námi rákosiny, tu a tam nějaký sukulent, pryšec, akácie či toulovcový strom. V řece, která je v nepřístupné hlubině, prý žijí tilapie, nilští okouni a malá endemická „barbuska“, podobná akvaristům známé Barbus tetrazona tetrazona. Žijí tu ptáci snovači, orel jasnohlasý, kterému se pro jeho charakteristický hlas říká „křik Afriky“, šedomodře strakatý ledňáček jižní či husice egyptská. Ze zvířat, která jsou plachá, jsme uviděli pouze zemní veverku, ostatní zvěř, jako např. damana kapského (nejbližší příbuzný slonů podobný přerostlému syslovi), paviána čakmu či skáloleza jsme nepotkali. Levharti tu žijí, ale o jeho spatření si nechme zdát... Na paviány je třeba si dávat pozor, dokud se některý nepřiblíží, je vše v pohodě, nedráždit, nekrmit! Český cestovatel L. M. Pařízek o tom kdysi napsal: „...je zlé být pokousán levhartem, horší je však hadí kousnutí, ještě horší je opičí... Opičí kousnutí otráví ducha zdraví a po letech ti sežere krev“. (On to tehdy ještě nevěděl, ale jistě šlo o vir opičí imunodeficience. SIV je blízký viru HIV/AIDS.)
Pilně jsme fotili západ slunce, Palo použil stativ a na svůj foťák připevnil to nejdelší sklo, které měl, vybalil filtry a trpělivě čekal, až nastane ten správný okamžik, kdy vše dostane ty správné africky „kýčovité“ barvy. Ta chvíle nastala, ale tím se s Magdou, která mu pilně asistovala, oproti ostatním dost zdrželi a tak jsme na ně s ostatními putovníky v družném hovoru asi čtvrt hodiny čekali na další vyhlídce. Pěší cesta mezi vyhlídkami vedla při okraji kaňonu, pozorovali jsme, jak se mění barvy skal, obdivovali daleké obzory, blízké veverky, přibližující se truck a vzdalující se a pilně fotografující naši dvojici... Za šera jsme nasedli a jeli zpět do kempu, cestou jsme již téměř za tmy viděli zebry a přímorožce. Brian mezi tím v kempu ukuchtil pravou africkou polentu z kukuřičné mouky, kterou si každý mohl ze svého talíře uhníst do kuličky a pojídat ji jako pravý Afričan rukama, s grilovaným masem a zeleninou. A k tomu jsme si v naší čtveřici dali – jak jinak – jihoafrické červené z osobních zásob. Většina lidí šla po večeři spát, my s přáteli využili toho, že kemp je téměř prázdný, všude tma a tak jsme si šli zaplavat „na Adama“ do bazénu. Nad námi Jižní kříž, Velké a Malé Magellanovo mračno, obrovský zářící pás Milky Way (Mléčná dráha) a my se rácháme v teploučké sladké vodě. Senzace na druhou. Budík natahujeme na 5,45.
