Deník 2 

V této části se píše o dunách v Namibii, o Swakopmundu a okolí, o Spitzkoppe

 

5. den: 22. března, neděle, duny v Sossusvlei – Namib-Naukluft NP.

Vstáváme jako obvykle, tedy strašně brzy, v 5,10. Brána Národního parku, která je od kempu cca 5 minut jízdy,  se otevírá v šest a my se ještě před rozedněním vydáme k snad nejvyšší namibijské duně (Dune 45) abychom z jejího vrcholu pozorovali východ slunce a pilně fotografovali. Svěží vzduch nás dokonale probudil, honem zkontrolovat vše, co potřebujeme: bundu, vodu, foťáky. U brány již byla sešikovaná karavana několika landroverů, všichni čekali, až nás strážci parku vpustí. K dunám se jede asi dvacet minut, všude je tma jak v ranci a vůbec se nezdá, že by mělo začít svítat. Dojeli jsme k duně, před námi ční do obrovské výše tmavé oblohy kopec z jemňoučkého písku, s dlouhým ostrým hřbetem, po němž jsme začali šplhat nahoru. Upozorňovali nás, že výstup na dunu trvá dost dlouho a že se dost zapotíme, ale to co přišlo, překonalo představy. Stoupáme jeden za druhým na stopu vpravo od ostrého břitu písečné duny, jak horolezci, vítr okamžitě zahlazuje stopy předchozího lezce, vlevo sráz, vpravo sráz. Písek teče pod nohama, jeden krok nahoru, půl kroku zpět, písek uhýbá pod chodidly, leze do bot a duna nemá konce. Už už se zdálo, že jsme nahoře, ale kdepak, jsme jen v jakémsi táhlém sedle a duna neúprosně stoupá výš a výš. Celkem 300 výškových metrů a aby z vršku člověk uviděl východ slunce, musí to zvládnou do padesáti minut, slunce má vycházet v 07,10. Být Nastěnkou, tak prosím kohoutka, aby ještě s kokrháním posečkal a sluníčko nevycházelo. Takhle jsem musel makat, dech mi v suchém hrdle sípal, srdce bušilo jak o závod, ani sir Edmund Hillary se svým Šerpou Tenzingem se snad v Himálaji tak nenadřeli. Povedlo se, výstup západní stěnou Duny 45 jsme bez kyslíku zvládli asi o 5 minut před východem Oskara, za námi zůstali hluboko v písečném poli mnohem mladší junáci. 

Svítá. Stojíme na žiletce břitu, který se táhne do nedohledna. Začalo to nejnádhernější divadlo světla, stínů a barev, jaké si lze vůbec představit. Všude, kam oko dohlédlo, tonuly v sametové modři končící noci nekonečné písečné barchany, jeden za druhým, bez začátku a konce, my uprostřed, jen vítr zpíval... Nad jednou z dun v dálce se začalo rychle jasnit, duny nabývaly pevnější obrysy, je nad nimi oblouk teplé záře, vykouklo sluníčko a jakoby zázrakem celá krajina zčervenala. Písek plápolal rudým ohněm, obloha nad Sluncem byla stále tmavomodrá a my na pár chvil stáli sami mezi ostatními rozechvělými turisty, sami se svými pocity v centru Vesmíru. Cvakot závěrek fotoaparátů, honem honem vše stihnout nafotit, než se ohnivá koule vyhoupne zcela nad duny, pak vše začíná blednout, oheň se vytrácí, poušť zrůžoví a pak rychle zežloutne, ale i tak je to tady magické. Nikdy bych si nemyslel, že ten zážitek bude tak silný.

Duny jsou tzv. cyklické, pomalu se přemísťují (těm největším to trvá třeba několik tisíc let), svrchu mají tvar měsíčního srpku. Jsou tvořeny z písku, který před tisíci lety řeka Orange vnesla do Atlantiku, vlny písek vynesly na pobřeží a vítr odnáší ta nejjemnější suchá zrníčka do pouště. Dnešní z moře vyplavená zrnka doputují na tato místa až za staletí, ale pokud se něco s planetou nestane, tak se sem dostanou.

I sešplhali, místy i po zadku sjeli z duny jemným pískem dolů, do bot mi ho „nateklo“ několik litrů. Vysušené hrdlo si žádá vodu a bude hůř. Sluníčko již začíná přitápět. Posnídali jsme ve stínu mohutné akácie slaninku s míchanými vejci, jogurt, müsli, kafíčko a ovoce, což pro nás v čase výstupu na dunu přichystali Brian s Ephraimem. Pak jsme všichni přelezli na korbu malého landroveru s náhonem na všechny čtyři kola, který řídila průvodkyně pouští Japonka Yuri. Tu sem před lety zavála stejná touha spatřit tyto končiny, jenže na rozdíl od nás si řekla, že zůstane ještě den či dva, to se protáhlo na měsíc, zamilovala se, vdala a teď se svým manželem – nefalšovaným bušmenem – dělá průvodkyni turistům. Její manžel před mnoha lety odložil boty, přehodil je přes tkaničky na hřebík u brány do svého ranče, kde do nich odkládá klíč od brány, aby hosté mohli vjet dovnitř. Chodí stále bos a Yuri taky, i když písek je mnohdy rozpálen, že by se na něm dala smažit vajíčka. Názorná symbolika odložených toulavých bot v namibské pouštní praxi!

Stáli jsme na korbě namačkaní jeden na druhého a Yuri nás natřásala a setřásala na jednu kupici cestou necestou přes koleje vyjeté v písku před nedávnem vyschlého, ale stále dobře patrného řečiště. Před dvěma týdny tu tekly proudy vody a to je podle ní senzace, poušť se po třech letech, kdy ani nekáplo, zavodnila, podivuhodně rychle vyrašily místní kytky dvoutvarky chobotnaté, žlutě rozkvetly a snaží se vytvořit semena. Vše za pár týdnů dokončí životní cyklus, uschne a bude čekat zase několik let na vláhu. Teď je poušť barevně rozkvetlá s ostrůvky zeleně stříknuté žlutí kvítků, mezi nekonečnými pláněmi rozpáleného písku.

Yuri nám ukazuje pouštní zázraky: sídlo podzemního pavouka s umně utkanými dvířky do vchodového tunýlku, který pro přilákání potravy „tančí“ a buší nožkami do písku. Je nazýván „bílá paní Namibu“ a v nebezpečí se kutálí po svazích duny. Upozornila nás na brouky potemníky, tzv. pijáky mlhy žijící pod pískem, kteří v noci zvedají zadečky k obloze a nechávají  si na nich srazit kapičky mlhy, která jim posléze steče do úst, různé ještěrky, gekkony, rostliny plné slané šťávy, která zahání žízeň a v čase opravdové nouze dokáže poutníkovi zachránit život, právě kvetoucí pouštní keřovité melouny nara s pichlavými větvemi, které jsou důležitým zdrojem vody a bílkovin nejenom pro býložravce, ale taky po lidské obyvatele pouště, různé mravence sběrače, semeníky kytiček, které se po jediné kapce vody rozevřou a vystřelí semena do okolí...

V parku Namib-Naukluft jsou čtyři základní typy životního prostředí: a) písečné duny, b) údolí řek a pánve, c) štěrkové pláně, d) inselbergs (osamocené kopce). Když je dobrý rok, tak tu spadne až 100 mm vláhy, když je rok špatný, tak neprší vůbec nebo tak, že to z našeho pohledu nestojí ani za psí štěk. Jednou za čas však prší a prší, což se stalo letos. Život se přizpůsobil těmto podmínkám a vytvořil se zde zvláštní ekosystém. Studený atlantský Benguelský proud, který se setkává s pobřežními větry, vytváří vlhkost, mlhu, a ta je základem pro život v Namibu. Vítr přináší k patám dun zbytky rostlin, která slouží jako potrava hmyzu, a hmyz zase žerou různé ještěrky atd. Žijí zde zvláštní zvířata, která nenajdeme nikde jinde – ještěrky a brouci (asi dvě stě druhů brouků), množství pavouků, vzácní zlatokrti, gekoni a chameleóni, přímorožci, šakalové, šakali čabrakoví, hyeny skvrnité, paviáni čakma a pštrosi, hadi a škorpióni, ale též zmije Péringuyenova, které se pro zvláštní způsob, jímž se po písku pohybuje, říká „klikatá“. Taky tu žijí divocí koně, potomci zvířat, které sem dovezli před více než sto lety němečtí kolonisté. Většina hmyzu pije nikoli vodu z deště, ale olizuje či jinak sbírá vysrážené kapky vody z mlh od Atlantiku a žije díky potravě vypadávající z větru, který sem přináší živiny (semínka, výživné zbytky rostlin atp.).

Průvodkyně Yuri nás vedla pouští ke dnu jezera, které již dávno vyschlo a nyní jsou po bílé rozpálené slané pláni tu a tam roztroušeny mohutné, pokroucené, mrtvé a až pět set let staré akácie druhu Acacia erioloba, vůkol vysoké duny. To místo se nazývá Dead vlai. Je přes 40 ºC, jsme již přes tři hodiny v rozžhaveném písku, pijeme žíznivě vodu z láhve a žvýkáme pro doplnění soli onu zelenou slanou bylinu. Palo zkouší dělat po příkrém svahu písečné duny salta, Yuri je stále svěží, běhá bosa po dunách jako antilopa, ale říká: „To, co já dělám, není správné, v poušti se musí chodit pomalu, je třeba šetřit vodou, snažit se, abyste se neunavili, nepotili. Poušť to je neustálý boj o vodu, všimněte si antilopy oryx. Ta chodí pomalu, neutíká před vámi a když překročíte bezpečnostní vzdálenost, tak vás raději zabije, než aby utekla. Šetří vodu.“

Čekání na déšť, jak nám Yuri prozradila, zde trvá někdy i několik let, když však déšť přijde, voda dočasně park změní, hmyz se před deštěm začne bláznivě pohybovat a ptáci poletovat, antilopy skákavé pokud cítí, že déšť spadl už někde jinde, běží za vodou, první kapky deště jsou jako krásná hudba, pak přicházejí prudké bouřky a vyprahlá země saje žíznivě vodu, co se nevsaje, to teče v prudkých potocích. Když deště skončí a objeví se slunce, v několika dnech se krajina zazelená, z písku vyrazí lilie, písek však velmi brzy zezlátne, ale je oživen zelení tu a tam vyrašených rostlin. Yuri je dokonalá znalkyně pouštního ekosystému, ale i ona se občas neubrání vážné nehodě. Před nedávnem ji uštkl do paže had, ale vzhledem k tomu, že s sebou neustále nosí sérum, tak tuto událost před námi turisty přešla mávnutím ruky, vše je O.K., na paži má malou jizvičku a slabý načernalý flek.

Okolo poledne se vracíme, přesedáme do trucku a v kempu na nás čeká bazén. Máme sice tento den službu při kuchyni, ale naši průvodci vše po snídani u duny zvládli sami, sami též nachystali vše potřebné k obědu a až po něm jsme - jako tým Buffalo - nastoupili k našemu prvnímu mytí nádobí. Spolu s námi pěti Čechy je v týmu ještě čiperná a na kempování v buši přivyklá Australanka Di (62 let), která cestuje se svým přítelem (65let) univerzitním profesorem Nigelem. Dost se s nimi kamarádíme, jsou velice přátelští a tento druh cestování v trucku a pod stanem jim nedělá žádné problémy. Di vyučovala na univerzitě historii a zeměpis, má řidičák na autobus a se svými studenty sjezdila celou Austrálii, kdy jako šoférka a průvodkyně si ještě přibrala vaření pro 30 hladových študáků. Na naší cestě je nic nezaskočí, jsou to praví australští bušmeni přesazení do buše jihoafrické.

Po obědu zvedáme kotvy a jedeme ke kaňonu Sesriem, který leží pár kilometrů od kempu a tvoří vstup k dunám v Sossusvlei, které jsme navštívili již ráno. Je to místy jen 2 m široká a až 30 m hluboká pískovcová soutěska, zcela nepatrná v rozžhavené rovině kamenité pouště, dlouhá více než jeden kilometr. Dno je v čase naší přítomnosti úchvatná nádoba plná zelenkavé čisté vody, kolmé skály, modré nebe. Tato rýha ve skalnaté půdě pouště byla vytvořena řekou Tsauchab, která pramení v Naukluftských horách, ale do oceánu na povrchu nedoteče, vsákne se do písku, teče pod ním, ale u počátku dun vytváří ostrůvky života. Kaňon byl důležitou zastávkou dávných průkopníků a cestovatelů, kteří si zde z jezírek nabírali při dlouhé cestě vodu, když spojili šest řemenů (riems), aby mohli vytáhnout vzácnou tekutinu. Odtud také pochází jméno soutěsky Sesriem (ses riems - šest řemenů). Řeka protéká přes sedimentární vrstvy kaňonu a po deštích zde zůstanou jezírka sladké vody, která pak pomalu vysychají. Samotný kaňon je výsledkem mnoha staletí erozní činnost, dá se jím za sucha projít, leč při naší návštěvě byl plný sladké vody.
Klikatá stokilometrová tříhodinová cesta nás dále vedla mezi skalami, dunami a širými pláněmi s antilopami přímorožci (oryx), antilopami skákavými (springbok) a pštrosy do kempu Solitaire Guest Farm www.solitaireguestfarm.com. Kemp, kde jsme si postavili stany, je dobře vybaven, včetně velkého padesátimetrového bazénu pro plavání. Nakrájeli jsme zeleninu, pak bylo třeba shodit několikadenní strniště, vyplavat únavu z těla, vzpomínat na silné zážitky, vzdychat a jásat, taky spláchnout usazený prach douškem červeného. Do baru za námi přišli Australani Di s Nigelem, Magda popíjí osvěžující chladivé bílé, já po dvou třetinkách místního velmi dobrého piva Windhoek jsem ještě šupnul pro lepší rozjímání do hrdélka dvoudecko hutného červeného, Radka si dala minerálku a Palo pár piveček a všichni společně doplňujeme deník. Dojmů je tolik, že se vše musí zaznamenat, abychom na nic nezapomněli. Dozvěděli jsme se, že v okolí kempu se točilo několik filmů, prší tu tak jednou za 10 let, ale říční záplavy z vody, která naprší jinde, jsou tu každoroční.

Je večer, stále je přes 30 ºC, chystáme se pozorovat hvězdy, neb tady je to správné místo. Poušť Namib Naukluf je totiž jedno z nejlepších míst na světě na pozorování hvězd pouhým okem, obloha je jen zřídka zatažena a vzduch zcela čistý. Vzpomeňme si pod klenbou jižní oblohy, že letos probíhá Mezinárodní astronomický rok, hvězd je na jižní hemisféře tolik, že se to snad nedá slovy ani popsat a tak jsem vytáhl mapu jižní oblohy a s Palem se snažíme identifikovat nejrůznější souhvězdí. Obě Mračna a Jižní kříž ve změti hvězd Mléčné dráhy již umíme najít s přehledem profesionálů, taky Orion, ale další souhvězdí jsou nad naše síly. A že jich tady je!

6. den: 23. března, pondělí, cesta do oblasti Swakopmund, což podle mapy je maximálně 150 km, ale podle itineráře cestovní kanceláře ujedeme jednou tolik. Asi se budeme někde motat, pozorovat přírodu, možná, že uvidíme rostlinu Welwitschii mirabilis, tedy zázračnou, která se dožívá i 1500 let. Je pojmenována podle rakouského botanika Welwitsche.

Vyrazili jsme – jak jinak – brzy ráno, kolem jsou Naukluftské hory (až 1750 m). Cestou po transkalaharské magistrále (C14 ) místy narážíme na pasoucí se antilopy oryx, na jednotlivé kusy i na stádečka o počtu 10 – 15 kusů. Welwitschii jsme k našemu velkému zklamání neviděli. Poušť se mění v polpopoušť a v místě zvaném Go up jsou v korytě kaňonu zbytky vody, ale podle silných kmenů naplavených k pilířům mostu je zřejmé, že před nedávnem tu tekl docela silný proud. Všude kolem roste na oblých táhlých pahorcích krásná stříbřitě zelená tráva, která se v ranním sluníčku leskne jako by byla pokryta jinovatkou. Ale kdež, venku je v časném dopoledni již více jak pětadvacet stupňů! Po pár kilometrech zelená idyla jakoby mávnutím proutku končí: vůkol suchopár, deštěm utlučená štěrkovitá nekonečná rovina od obzoru k obzoru, bez keřů či stromů, jen tu a tam chuchvalec nizoučké uschlé travičky či nějaký sukulent. Zastavujeme, neb překračujeme obratník Kozoroha (23º a 27´jižní šířky). A jako správní turisté vytahujeme fotoaparáty, abychom udělali pár snímečků pro rodinná alba.

Překračujeme Kuiseb Pass (přes 1400 m n.m) a pak pokračujeme po uježděné štěrkopísečné pistě poměrně rychle směrem k atlantickému pobřeží. A náhle rána jako z děla, to nám při plné rychlosti praskla pneumatika. Truck pomalu brzdí, ale zastavit se ho podařilo až po dobrých 250 metrech. Lezeme z trucku ven, Brian s Ephraimem vytahují zvedáky, klíny, železné sochory a masivní montážní klíče, aby závadu odstranili, je to jak na potvoru ta levá zadní vnitřní. Je dobré protáhnout si kostru, takže se procházíme, sledujeme postup práce, která záleží především na Ephraimově zručnosti, a Brian nás v montážních přestávkách upozorňuje na život v poušti.

Na písčitých ploškách jsou dobře patrné stopy antilopy skákavé a dalších zvířat, při bližším pohledu se nestačíme divit, co tu je života. Ve štěrku pouště, mezi kamením a tvrdým slepeným pískem lezou mravenci, pobíhají brouci, raší tu droboučké hyacintům podobné rostlinky s bělavými kvítky – není jich moc, jsou drobné až miniaturní, ale to, co se na první pohled jevilo jako bez života, je naopak plné života. Za necelou hodinku je kolo vyměněno, jedeme dál k zálivu a stejnojmennému městu Walvis Bay. Před městem se plochá štěrkovitá poušť změnila v poušť písečnou s velkými dunami. Těsně před Walvis Bay je vidět, že se v poušti něco těží, duny byly shrnuty a z důlních jam se vytahovaly mohutné kamenné bloky. To, že se blížíme k městu bylo mj. i poznat podle stožárů elektrického vedení, které vedou pouští při pobřeží. Jsou v písku speciálně kotveny lany do čtyř směrů.

Tu a tam se již objevují i palmy a koukejte: „Támhle je moře!“. V zálivu, u jehož pobřeží je město s vilovými přízemními domy tonoucími v zeleni a v pozadí přístav, zastavíme na místní promenádě, abychom mohli pozorovat plameňáky a pelikány. Je odliv, pár plameňáků se brodí mělčinou, asi dvacítka pelikánů posedává na zabahněných písečných ostrůvečcích obklopených vodou, několik nadšenců v touze získat lepší záběr se k nim brodí bahnem, ptáci za mohutného pleskotu křídel vzlétají a majestátně plachtí o pár set metrů dál na moře, kde mají klid.

Čekáme, než Ephraim přiveze z místního servisu po telefonu předem objednané kolo, asi za hodinu se však vrací s prázdnou. Kolo bude až příští den. Nevadí, jedeme pobřežní, vzorně asfaltovou silnicí okolo modrého oceánu na sever, což je moc pěkné pro oči doposud navyklé na pouštní barvy, do města Swakopmund. Hned na jeho okraji zastavujeme a vybíráme si v místní agentuře z mnoha nabídek program, který chceme absolvovat. Společně s  Magdou a Palem jsme si kartou zaplatili na příští den prohlídku místního slumu s doprovodem.

Ubytování je v osmi, tří, dvou a jednolůžkových pokojích správně po německu hrázděného hostelu Villa Wiese, která je pojmenována po Němci, který ji roku 1905 zbudoval. www.villawiese.com . Je tu k dispozici internet, pitná voda, sprchy, bar, jídlo je v ceně. Protože tu spíme dvě noci, tak jsme si zaplatili tzv. upgrade, tedy za příplatek 390 namibských dolarů (cca 800 Kč) dvoulůžkový pokoj s příslušenstvím. 

Samotný Swakopmund se rozkládá při ústí řeky Swakop do oceánu, je tu mělkovodní přístav, který se stále zanáší pískem a kde nemohou přistávat velké zaoceánské lodě. Centrum úpravného lázeňského města také není velké, turisté chodí pěšky, my to ke strandu, tedy pláži, máme kousek. Německý duch tu je i po více než sto letech stále patrný, v obchodech na bílé turisty spustí německy, pak přejdou na afrikans a nakonec se zkoušejí domluvit anglicky. Orientace je snadná, naše Villa Wiese je na ulici Bahnhof, kousíček od starého nádraží a když se budeme dívat na Hotel Swakopmund a zábavní centrum, tak pláž s promenádou je od nás pouhých pět domovních bloků vlevo.

Ani jsme nevybalovali, jenom lehká sprcha a převlek do čistého, navoníme se a jdeme do pět set metrů vzdáleného centra, které je perfektně upravené a lázeňsky výstavné. V místní lékárně jsem si koupil antimalarika, stejný preparát jaký jsme dostali ve Springboku, a ukázalo se, že tady byl levnější (88 N$). Našli jsme v jedné pěkné pasáži internetovou kavárnu a pokoušeli se mailovat přes centrum.cz s domovem. Ale přes všechny pokusy to nešlo a tak nás Magda spojila přes svoji schránku, kterou má u španělské větve Yahoo. Za 40 minut jsme zaplatili 22 namibských dolarů, mezitím co Radka psala do vlasti podrobný raport o naší dosavadní cestě, my zbylí si dali kávičku a vínko.

Na večeři jsme všichni z trucku společně vyrazili do místní restaurace. Jsme v nejjižnějších německých lázních, jak se Swakopmundu přezdívá, takže možná bude i německé pivko, pečené koleno, zelí, ale třeba taky dary moře... Gutten appetit, meine Freund. Restaurace to byla přepychová, Radka si dala zapékané šneky a čerstvou mořskou rybu s oblohou, já jako předkrm salát z kalamárů a pak steak z antilopy kudu, Palo dal přednost mohutnému stejku hověziny a Magda zobala něco lehkého místního.  Porce byly obrovské, zapíjeli jsme to lahvičkou bílého chardonnay od Delheima a pak jsme přešli na sauvignon z Mysu. Jednu láhev jsme vrátili (byla cítit korkem), ale i tak jsme ve čtyřech lidech vypili tři sedmičky. Dlužno říci, že Radka dávala přednost minerálce, takže to byla spíše lahvička na hlavu. Opulentní večeře nás dva stála i se spropitným  400 namibských dolarů, což považuji ve srovnání s cenami u nás doma za velice velice levné.

Po návratu jsme pozvali na pokoj Di a Nigela na šláftruňk, moravská slivovice jim chutnala a tak jsme zpečetili přátelství, které nám vydrželo nejenom celou cestu. O více než měsíc později, 4. června 2009, Nigel přijel za námi na pár hodin do Brna na návštěvu, když projížděl Prahou při své cestě Evropou. Ale to je již jiná kapitola.

7. den: 24. března, úterý. Máme volný den, mysleli jsme, že si poležíme, ale nedá nám to. Již v osm hodin snídáme vajíčka, topinku, slaninu a kávu. Ostatní se vydali na prohlídku městečka či za zážitky z placených aktivit. Každý dle libosti a stavu peněženky, neb se tady provozují seskoky padákem z letadla, jízda po pláži na čtyřkolkách, sjíždění dun, výlet za delfíny, rybaření atp. My ve čtveřici, později doplněni o kanadský pár (ona je novinářka) z jiné expedice, vyrážíme na placený výlet určený k prohlídce slumů. Žije tu v nich mnoho tisíc lidí a vláda a místní charitativní organizace se snaží tento tíživý problém řešit. Chudí, leč přesto solventní uchazeči o stavbu vlastního domku dostanou zdarma pozemek a hypotéku až na 40 let. Taky si mohou stavbu zlevnit výrobou vlastních hliněných cihel a prací na stavbě. Dělají tu na svých příbytcích hlavně osamělé ženy s dětmi, muži nemají ze zákona povinnost se o své děti starat.

Slum je stavebně různorodý. Některé výstavnější části mají elektřinu a vodu až do domu včetně záchodů, maličké předzahrádky, kde se pokouší uchytit sporá zeleň kaktusů, ale i zalévaných kytiček, tady žijí zaměstnaní lidé. Jinde je to mnohem horší. Tady žijí ti, kteří práci nemají a čekají na příležitost uplatnit se, získat pozemek, hypotéku... Je to nepopsatelně uhnětená směsice v lepším případě maličkých neomítnutých cihlových nebo hliněných domků o jedné, maximálně dvou místnůstkách,  zastřešených několik málo čtverečných metrů s jedním okénkem a dveřmi. V horším případě to je změť bez ladu a skladu poskládaných plechových, papírových barabizen a stavbiček či pouhých přístřešků zrobených z lepenky, krabic od televizorů, dřevěných palet a rozřezaných plechových barelů od nafty, vše v prachu okolní pouště, bez jediné stopy zeleně. Tu a tam je umístěn automat na prodej pitné vody, který oproti žetonu zakoupenému na radnici vydá 10 litrů tekutiny nevábné leč pitné kvality, jeden litr se rovná jednomu namibijskému centu, záchody jsou společné a je k nim daleko a někde i ty chybí a místo nich jsou jenom díry do země obestavěné palmovými větvemi.(I to je však pokrok, dříve se chodilo do pouště, což bylo nebezpečné zejména pro ženy, které byly při této příležitosti vystaveny riziku znásilnění.) To vše je rozděleno na několik oddílů podle kmenové příslušnosti. Lidi Damara, Herero, Nama, Ovambo od sebe oddělují prašné silnice, je tu však i několik poměrně výstavných kostelíků, bary ztlučené z pestře pomalovaných prken a plechových plátů, okolo pár plátěných přístřešků místních obchodníků se zeleninou, cukrátky, losy a věcmi, jejich účel a smysl mi zůstal dokonale utajen.

Navštívili jsme několik domácností, jež spolupracují s agenturou, která tyto exkurze pořádá. Agentura z našich peněz podporuje celé místní společenství, takže lidé, s nimiž jsme se ve slumu setkávali, byli vesměs přátelští. Pokud jsme požádali, mohli jsme si je bez problémů a zadarmo vyfotografovat.

První zastávka byla u, na tamní poměry, velice staré sedmdesátileté černošky z kmene Damara, která tu požívá velkou autoritu a je na sedm let volenou vůdkyní místní komunity. Řeší spory mezi lidmi, které se týkají nejenom soužití, ale i dědictví atp. Seznámila nás se situací ve slumu a s hlavními problémy lidí, kteří tu žijí. Nejvíce je tu sužuje nezaměstnanost a alkoholismus a s tím ruku v ruce jdoucí nemocnost, zvláště na HIV. Lidé, žijící ve slumu jsou ponejvíce křesťani různých církví.

Taky jsme byli v domě jednoho místního insitního umělce, o němž se dokonce psalo i v renomovaném americkém časopise a je se svými díly vyfotografován v reprezentativní knize o Namibii. Tyto zmínky o sobě pečlivě uchovává a s velkou pýchou je ukazuje návštěvníkům. Dům, v němž žije s pohlednou ženou Marií, je pestře vyzdoben jeho vlastními díly, výstřižky z kalendářů, plakáty s Ježíšem, ručně malovanými citáty z Bible, vycpanými antilopími hlavami, soškami, fotografiemi černošských raperů, vyšívanými přehozy s třásněmi, různými cetkami a korálky, proseděným polstrovaným nábytkem různého původu a stáří. Je to bizarní směsice všeho možného, ale je tu čisto, žena se pečlivě stará nejenom o dům a svého manžele, ale i o malou předzahrádku. Domek, v našem pojetí spíše chatička zbudovaná ze všeho, co je vhodné ke stavbě, s udusanou, ale někde i dlážděnou podlahou, má kuchyň s tekoucí vodou, mikrovlnkou a ledničkou, obývák s televizorem, ložnici, splachovací záchod, solární panel pro teplou vodu a benzínový generátor na výrobu elektřiny. To vše jsou zřetelné symboly v místě nevídaného přepychu, majitel je však teď nezaměstnaný, moc neprodává, je krize, benzín je pro něho drahý, takže ho nekupuje a tudíž je bez elektřiny a elektrické spotřebiče jsou mu na nic.

Vláda za pomoci mezinárodních charitativních organizací zbudovala ve slumu pro místní děti poměrně výstavnou školu o čtyřech pavilonech, a přestože se jedná o nejchudší obyvatele, jsou  děti čisté, do školy chodí ve školních uniformách, učí se látku v afrikans a anglicky. Přišli jsme do třetí třídy, v níž vyučoval mladý černý učitel asi padesátku dětí. Ty seděly za stolečky sraženými do hnízd, jejich modré košile a červené pulovry zářily, měly před sebou učebnice a sešity, každé z nich pracovalo na nějakém jiném zadání. Jelikož bylo na ně poměrně chladno, ne více jak 27 stupňů, tak některé děti měly na hlavách pletené červené čepice s namibijskou vlajkou. Na zdech visely mapy, různé vysvětlující obrázky s písmeny a číslicemi a v čele černá tabule, na níž učitel křídou psal probíranou látku. Třída byla vymalovaná veselými barvami, byla prostorná a světlá. S vervou a čistě nám zazpívaly píseň o tom, jak si každý den telefonují s Ježíšem. Strašně rády se fotí a chtějí vidět, jak na displeji fotoaparátu vypadají. Když se uvidí, šťastně se rozesmějí. Jsou velice spontánní, živé a bylo vidět, že jsme pro ně byli docela dobrým zpestřením dne. Ostatně i u nás by to bylo stejné, zvláště kdyby do třídy vešla skupina exotických černochů. My jsme jim na oplátku za jejich čas přinesli 50 propisovacích tužek, Magda s Palem vzali z republiky bloky a sešity a navrch jsme jim na katedru nasypali asi kilo bonbónů s logem Brna. Pan učitel nám za dárky poděkoval, byl rád, že má pro děti výbavu do výuky, Kanaďani žádné dárečky nepřinesli, děcka si už dělala laskominy na bonbóny. Kanaďanka pilně fotila pro svoje noviny, přičemž si nechala od pana učitele podepsat prohlášení, že svoluje publikování fotek jeho školních svěřenců. Honorář bude její, dárečky donesli pouze Češi.

Swakopmundská agentura pro nás zorganizovala i návštěvu místní hospody, která v tomto slumu zřetelně patří mezi ty lepší. Každý jsme dostali místní a docela pitelné pivo Tefel (je vidět, že ta německá tradice se tady vrazila i do pivovarnictví), Radka si s přítomnými černochy zahrála chviličku kulečník a my s Palem trnuli, zdali se jí podaří protrhnout plátno. Nepodařilo.

Od místního umělce jsme si za 100 namibijských dolarů zakoupili krásnou a tvarově velice moderní kamennou sošku, následoval výcvik v clickling soundu, což je místní jazyk s podivnými mlaskavými (clickling) zvuky. Černý průvodce nám to vysvětloval na přiložené tabulce, mlaskal a my s ním, a je to dost zajímavé. Pro evropské uši nezvyklé zvuky rozlišují nepatrným mlasknutím od sebe tak podstatné věci, jako je „miluji tě“ a „podříznu tě“. Taky jsme se dozvěděli, že místní namibijské angličtině, která do sebe přijímá spoustu prvků z afrikans a z místních domorodých jazyků, se tady říká „namliš“. Zmoženi jazykovým výcvikem jsme šli do chýše vedle, kde byl pro nás nachystán údajně tradiční domorodý oběd. Tedy pokud byl tradiční a domorodý, tak byl asi pro ty movité černochy, neb stůl byl pokryt plnými tácky a miskami, vše krásně barevné a oku lahodící, a jak jsem za chviličku zjistili, i chuť byla vynikající. Ta domorodost spočívala zřejmě v použitých surovinách, nikoli ve množství. K jídlu byl ve stylových  miskách přichystán špenát, vařené červené fazole omakunde, kukuřičná kaše ostrithima, smažené kousky kuřete a vynikající pikantní smažené mopanové housenky (mopani worms). K pití bylo tzv. jednodenní, tj. slabě alkoholické domorodé pivo omalovu a jako zákusek droboučké a sladké sušené peckovité ovoce oombe s červenou dužinou. Jelikož jsem již mopani okusil dříve, zajímal jsem se o recept. Tady je: mopani se usuší, pak se vaří 20 minut ve vodě. Voda se sleje, mopani se důkladně propláchnou studenou vodou, nechají dobře okapat a pak se hodí na rozpálený palmový olej se spoustou  předsmažené cibulky a k tomu se přidají nakrájená rajčata. Dochutí se solí a chilli. Je to výtečné. Dalším bodem exkurze byla návštěva místní šamanky, což byla tichá, boubelatá a do sebe uzavřená asi čtyřicetiletá černoška s úředním certifikátem, že smí k léčení používat léčiva vyráběná z bylin a dalších přírodních látek, jako jsou různé drcené minerály, kořeny, hlízy, hlinité jíly a soli, ale též sušený sloní trus, či rohy a parohy nebo i exkrementy dalších zvířat. Taky vykonává funkci porodní báby, má na to zkoušky. Přímo ve se slumu se rodí 60 % dětí, zbytek porodů připadá na zdravotnická zařízení.

Po exkurzi jsme si šli prohlédnout Swakopmund. Za pozornost tu stojí místní stará architektura, která je většinou z let okolo roku 1900, je ve  stylu německých hrázděných domů, pečlivě udržovaná. Je tu maják romanticky obklopený palmami, poblíž něho v palmovém háji velký bronzový pomník  věnovaný vojákům, kteří padli za císaře Viléma a Německou jihozápadní Afriku, přičemž některá jména byla slovansky (lužickosrbsky, polsky, česky) znějící. Nedaleko pomníku je rozsáhlé tržiště s uměleckými i suvenýrovými předměty, spousty dřevěných masek, vyřezávaných holí, kamenných sošek, korálků, textilu..., mnohé velice krásné, ale nic jsme nekoupili, bylo to dost drahé.

Taky tu na pažitu polehávala skupina žen kmene Himba s dětmi. Za peníze se nechávají fotit od turistů. Platit jsme nechtěli a tak jsme pouze děti obdarovali několika bonbóny, za což se nám dostalo úsměvů od jejich maminek. Kousíček odtud je atlantická pláž, kde nám místní umělec prodal dvě hezky vyřezávané pecky z nějaké místní palmy. Svůj obchodnický tah začal rafinovaně. Napřed se nám představil a zeptal se, odkud jsme a jak se jmenujeme. To je tady u černochů běžné, tak jsme mu odpověděli. Ujistil se, že naše jména pochopil správně tím, že je před námi napsal do písku pláže. Pak se rozloučil a my jsme šli dál. Za chvíli však přišel znovu a nabízel nám své výrobky, kde již bylo vyryto naše jméno. No nekupte to, že?! Usmlouval jsem to z 350 N$ na stovku a byl jsem sám se sebou spokojený, jaký že jsem to dobrý obchodník. To mi vydrželo až do chvíle, kdy jsme si v místním vetešnictví koupili ty samé vyřezávané ořechy, ovšem bez vyrytých jmen, kus za 10 namibijských dolarů. Taky jsme tu objevili a koupili v rohu zastrčené, zaprášené, krásné a levné dřevěné africké masky, které se líbily i našim přátelům. Ti se rozhodli, že je chtějí taky, a tak se druhý den vydali podle naší rady do téhož vetešnictví, kde jim však prodávající starý bílý pán německy sdělil, že den předtím tu byli jacísi Slovani a ti vše skoupili.

V místní biltongárně jsme nakoupili asi šest druhů biltongu, což je pro neznalce sušené maso z různých druhů zvířat: hovězí, pštrosí, ale i sloní či z různých antilop, vše různě kořeněné a různě nakrájené. Není to zrovna levné, ale výživné a dobré (100 g kudu = 11 N$, 100 g hovězího biltongu = 13 N$). Prodávající černoška nám to v čisťounké, bíle vykachlíčkované biltongárně kleštičkami a rukama v bílých chirurgických gumových rukavicích nabalila do papírových sáčků a označila příslušnými samolepícími nálepkami.

Ve městě jsme se potkali s Magdou a Palem, ti nakoupili taky pár suvenýrů a hlavně elegantní bušmenský kožený klobouk, který se mi strašně líbil. I zakoupil jsem si podobný plátěný za pouhých 170 N$, a byl to kup jak víno. Nejenže dobře stínil oči, ale výtečně chladil lebku i v tom největším žáru, kdy pod dýnkem stále profukoval jemný větřík. Ti bušmeni to vymysleli dobře.

Ve Ville Wiese si účastníci naší expedice nechali za úplatu vyprat a vyžehlit prádlo (1 pytel prádla = 50 N$), Radka to vše s přehledem zvládá sama. Já píšu deník, piji na baru červené a vedu prostřednictvím svojí miniaturní anglické slovní zásoby moudré řeči s Australany. Poznal jsem, že když se lidé chtějí domluvit, tak lze vystačit i s málem.

K večeři v hostelu jsme měli skromňoučkou porcičku hostelové dušené rýže s vařenou mrkví, což pochoutkám, které pro nás připravují naši černí hoši venku na expedici, nesahá ani po kotníky. Další hosté si kuchtí obrovské porce ze svých zásob v dobře vybavené kuchyni, používají místní sporák, myčku nádobí, mikrovlnku, ledničku atp. Vše je v ceně za ubytování.

8. den: 25. března, středa. Před sebou máme cca 170 km do oblasti Spitzkoppe a bude nám to po asfaltové B2, která se záhy po odbočení změní v prašnou pistu, trvat cca 3 – 4 hodiny. Jsme v jižním Kaokoveldu, v oblasti Damarland (domorodci tomu všemu říkají Kunene, ze správního hlediska je to distrikt Erongo). Území Spitzkoppe je uváděno jako mysteriózní (uvidíme, posoudíme), ale bacha: kempovat budeme v divočině!, což bude spoře vybavený tzv. bush camping Spitzkoppe Community Campsite www.natron.net . Takhle ho mají popsaný na netu:

 Spitzkoppe Campsite besteht aus mehreren gut abgeschirmten Lagerplätzen rings um den Berg. Alle verfügen über Braai-Möglichkeiten, manche haben private Waschräume (erkundigen Sie sich am Empfang). Zusätzlich gibt es vier einfache Hütten mit Außentoiletten und -duschen. Bettzeug wird zur Verfügung gestellt.
Sie können Führungen zu den unzähligen Felszeichnungen mitmachen oder am Berg und um den Berg herum wandern. Als erfahrener Kletterer möchten Sie vielleicht den Gipfel erobern (bringen Sie Ihre Ausrüstung mit). Auf Anfrage werden Rundfahrten in der Eselskarre arrangiert.
An der Bar können Sie eisgekühlte Sundowner genießen. Das Restaurant serviert Frühstück, Mittag- und Abendessen.
Beachten Sie bitte, dass die Spitzkoppe in einer äußerst trockenen Gegend liegt. Wasser für Ihren täglichen Bedarf, zum Trinken und für die Hygiene, können Sie am Empfang kaufen.

Po hostelové snídani jsme vyrazili do místního Snake parku, tedy hadího parku, který byl hned kousek od naší Vily Wiese, podívat se na ty jedovaté potvory, se kterými je neradno potkat v přírodě. Měli je tu všechny, hezky živé a v bezpečných prostorných teráriích. Když jsem viděl nejnebezpečnějšího a nejjedovatějšího místního hada, kterému se říká „bič Afriky“, černou mambu dlouhou okolo tří metrů a silnou jako moje ruka v zápěstí a dočetl se, že je přirozeně nesnášenlivá a kousavá bez příčiny a že dokáže vztyčit tělo do výše člověka a kousnout ho do krku či do tváře, moc dobře mi u žaludku nebylo a důkladně jsem zkoumal terárium, zdali nemůže někudy vylézt. I další hadi byli monumentální a samozřejmě taky prudce jedovatí, zvláště černé dvoumetrové kobry či plivající kobry, kobry černobílé, štíhlé měděně světlé kapské kobry, zelenkavé a ve větvích stromů žijící bojgy, kterým se tady říká boomslang. Pozorně jsme si prohlédli písečné zmije zakrslé schované do neviditelna v písku, které nám majitel z toho písku pomocí speciálního háčku vytáhl, zmije růžkaté, tlusté a v listí téměř neviditelné zmije gabunské, zmije útočné zvané Puff Ader, štíry, jedovaté ještěrky a pavouky velké jako pěst. Ale i roztomilé chameleony. Aby toho nebylo dost, tak nám majitel při odchodu nabídl pomazlení s asi dvoumetrovým hroznýšem. A tak jsme nezaváhali, neb jsme děvče a hoch z národa, který je následovníkem statečných husitů, a nechali si toho škrtiče ovinout okolo krku. Byla to zřejmě ta nejlepší terapie po všech těch jedovatých potvorách, had to byl klidný, teple suchý na omak, jen se po nás neustále vinul, snažil se zalézt pod košili, byl docela těžký a když jsme ho opatrně odložili na zem, tak se způsobně vracel do svého pelíšku.

Nakoupili jsme si v místním marketu každý dva pětilitrové kanystry s pitnou vodou, neb tam, kam jedeme, voda nebude. V deset hodin vyklízíme pokoje a přesedáme do nového trucku jménem Lenon. U našeho původního Sida se porouchalo řazení. Byla to změna k horšímu, protože nebyl vybaven měničem proudu pro nabíjení akumulátorů mobilů a foťáků během jízdy, takže od této chvíle jsem využíval každou vhodnou příležitost v kempech a dbal o to, abych měl baterie stále nabité. Dlužno říci, že všechny kempy, s výjimkou těch několika málo bušmenských , které jsou bez pitné vody a elektřiny, to je všude bez problémů a vývody pro nabíjení jsou téměř u každého stanového místa.

Cestujeme vnitrozemím, kousek od turisty vyhledávaného Pobřeží kostlivců se zakázanými diamantonosnými oblastmi, takže se doporučuje koukat po zemi a občas sbírat Hvězdy jihu, Koh-i-noory a podobné cenné šutráky. Krajinu obývá překvapivé množství živočichů: společenství ptáků, ještěrek, hadů, pavoukovců a hmyzu. Na nehostinných vnitřních pláních občas narážíme na přímorožce či antilopu skákavou. Další zvířata, která tu též žijí, jsme nespatřili. Tedy zejména jsme nespatřili pštrosa, žirafu, zebry Hartmannové, levharta a pouštní slony, kterých tu žije necelá stovka. Je poddruh slona afrického, největší ze všech slonů vůbec. Z dalších zvířecích kolosů tu údajně žijí i nosorožci dvourozí neboli černí. (Tzv. bílí nosorožci jsou nosorožci tuponosí, oba druhy jsou však zbarvením šedaví.)

Všude kolem silnice je suchá písečná poušť, písek a písek, zvlněné duny. Vzduch se nad nimi mihotá, z bezmračného modrojasu sluníčko pálí, je okolo 40 °C. Asi po hodině jízdy se však krajina začíná měnit, tu a tam přibývá travička a teplota klesá na přijatelnou pětatřicítku, nad pouští na obloze plují bílé nadýchané mraky. Po pár kilometrech je to již regulérní travnatá savana, kterou pelášíme po prašné pistě k severu. Objevují se první deštníkové akácie, tráva je zelenější a je hustá a v dálce začínají z roviny savany vyrůstat modravé hory. Jsou to osamocené kopce, tzv. insel bergy, s nejvyšší horou Spitzkoppe. Ten kopec je něco jako namibijský Matterhorn. Z travnaté pláně se zvedá prudce a strmě mohutná hladká skála do výše 600 m nad okolní rovinu. Člověk ji poprvé zdolal až roku 1947. Celá oblast geologicky patří do masivu Brandberg (2573 m) a je vyhlášená tisíci skalních rytin původních Khoiů a pozdějších skalních maleb Sanů (nejznámější je tzv. Bílá paní). Je odpoledne a blížíme se ke kempu, který je roztroušen po širokém okolí. Zastavujeme u kamenné chýše s hrdým bílým nápisem manager na desce nade dveřmi, je nám přidělen náš claim a znovu vyrážíme mezi obřími skalisky k místu našeho dnešního noclehu. Truck kodrcá přes výmoly, vyhýbá se děrám a kamenům, zatáčí doleva k obrovitému oblému skalisku-hoře a jsme tu. Pod skálou, kterou lze přirovnat k atrofovanému snu každého vášnivého skalničkáře, je nádherná písčitá planinka, vůkol pár akácií pod nimiž lze postavit stany. Romantika na druhou. Žádná voda, za lidskou potřebou se musí s rýčem do pouště. Za malou chvilku přišel místní průvodce a vedl nás po rovině savany písečnou stezkou přímo pod strmě stoupající Spitzkoppe. Tam pod malým převisem byly skalní malby Sanů. Krajina okolo je opravdu fantastická, vše je průzračně jasné, obří skály, strmě vysoké, oblé a hnědozlaté, vyrůstají z roviny a pnou se k nebi, obloha je modrá s nadýchanými bílými oblaky, tráva je světle zelená a tu a tam roztroušené akácie mají tmavozelené koruny. Okolí vypadá jako kulisy v nějakém filmu a jak jsme se dověděli, skutečně se tu natáčel sci-fi film nazvaný "10 000 let před Kristem", kdy sem dovezli i nějaká zvířata a některá z nich pak po skončení natáčení vypustili do přírody. Zapadá slunce a vše je měkce zlatavé a pak se krajina rychle halí do sametové modře s miliardami hvězd nad hlavou.

A Brian nám k tomuto divadlu připravil pravé bušmenské hody: pojkje z antilopy kudu. Ptáte se co to pojkje vlastně je? Tak vězte, že je to nefalšovaný bušmenský gulášek, který si připravovali Búrové již v dobách Velkého treku, vařený na přímém ohni, kdy se do mohutného železného kotle dá spousta zeleniny, hlavně cibule a mrkev, a k tomu se přidá na kousky nasekané   maso i s kostmi, vše se zvolna pod pokličkou několik hodin za občasného míchání dusí i s kořením. Jako moučníček bylo nabídnuto opékání marshmellow.Pro účastníky zájezdu skvělé, pro Radku již méně, neb jí tento pokrm „vytáhl“ bílou plombu z předního zubu a v ústech ji zbylo jen zlaté torzo. Po počátečním šoku se s tím srovnala  konstatováním, že „za ty prachy si takovouhle prkotinou nenechá kazit dovolenou“.

Po večeři jsme odešli do jeskyně, která byla zakryta roštím a byla hned vedle našich stanů, kde na nás již čekal místní černošský sbor složený ze čtyř fešných děvčat, dvou mladíků a jednoho uvaděče. Jeskyně se osvětlila svíčkami, uprostřed hořel oheň a my za pár randů poslouchali místní zpěvy: Amarula rula, rula... občas jsme byli vyzváni ke společnému tanečku, hráli jsme v jejich jazyce jakousi tamní hru na počítání, zvanou bufallo, kdy ten, který to spletl, musel vypít sklenici místního slabého piva, které se připravuje ze semen rostliny jménem harara. Ty černoši získávají tak, že po dešti vybírají podzemní zásobárny mravenců sběračů a semínka nechají zkvasit. Je to mírně nakyslé, ale chutné.

V průběhu večera jsme byli vyzváni, abychom se též zapojili zpěvy své domoviny. Nám to s Palem a Magdou šlo výtečně, dvojhlasně a čistě, dobří byli Australani, i Kanaďanka Annie se snažila a šlo jí to, ale kdeže je hudební výchova u národa Johanna Sebastiana Bacha? Němci se dlouho radili, co že jako zapějí, a pak ze sebe za neustálého pubescentního chichotání a pošťuchování vydávali zvuky podobné neurovnané zpěvavé recitaci dítek prvního ročníku mateřské školky.

Poté, co černí pěvci a němečtí krákoravci odešli spát, jsme u táborového ohně tichounce notovali naše moravské, popíjeli vínko a zakláněli hlavu směrem k nebi, které bylo poseto hvězdami. Nigel a Di seděli tiše s námi, občas si broukli refrén a asi se jim to líbilo. Zpěv je mezinárodní pojítko. Spát jsme šli okolo půlnoci, budíček je o půl šesté.

Za pozornost zvídavého cestovatele jistě bude stát jitřní mlha, drahocenný vodní povlak na skalách, písku a listech nepočetných rostlin. Pod rouškou tmy však do kempu přijelo další překvapení, truck jménem Kurt, do kterého jsme ráno všichni přesedli. Neměl větrací okénka, u sedadel chyběly odkládací síťky, dobíjet baterie taky nešlo a nabízel oproti předchozím truckům malé hrnky na kafe! Inu, Kurt. Jak jsme však večer zjistili, měl ve výbavě nové stany, které měly zasíťovaný vrchlík, takže dobře větraly. Kdyby pršelo, tak se přes vršek přetáhne tropiko, ale pořád stan krásně větrá a navíc je vidět na oblohu. Větrání trucku geniálně vyřešil Palo. Stáhnul okno na požadovanou výšku a aby nesjíždělo neustále dolů, tak ho podepřel příručním stativem. Fungovalo to skvěle. Probatum est. A ostatní národy tiše záviděly, jací že my Češi jsme zruční a improvizačně zdatní.

(Pokračování v části 3)