Deník 3

V tomto díle se dozvíte něco o kmeni Himba, o poměrech v NP Etoša, o Windhoeku, pak pojedeme do Botswany abychom skončili na okraji delty řeky Okavango

9. den: 26. března, čtvrtek, cesta ke kmeni Himba. Do trucku jsme nasedli brzo, ještě za ranního šírání, které bylo překrásné. Jakmile sluníčko ozářilo prvními paprsky savanu, tak vše začalo měnit barvy, skály zlátly a rosou pokrytá tráva se stříbřitě třpytila.

Jedeme do vnitrozemí přes Severní centrální Namibii směrem na Khorixas v regionu Kunene. Cesta je to dlouhá, přes 300 km po prašných cestách plných výmolů, takže jsme svorně v trucku občas lítali „jak nudle v bandě“. V malém městečku Omaruru, což v překladu znamená hořká voda, jsme v supermarketu nakoupili pro lidi kmene Himba dárky: velký pytlík soli, pět kilo cukru, chlebovou a kukuřičnou mouku, kanystr levného oleje a žvýkací tabák, což stálo každého putovníka 15 randů.

Než se dostaneme do Himba kempu, tak to při stavu místní komunikace trvá 5 – 6 hodin jízdy. Stany v kempu jsme rozbili okolo třetí odpoledne pod nádhernou mohutnou skálou která se tyčila v rovině savany. Hned jsme se vydali na prohlídku vybavení kempu, které je spartánsky prosté, ale v podstatě předčí vybavení některých tábořišť, tak jak je známe např. z našeho vodáckého putování po českých řekách. Opodál tu jsou za ohrádkami z křivolakých kůlů osamoceně stojící dvě bušmenské sprchy (bush shower) s betonovou podlahou a odtokovým kanálkem, v sousedství každé z nich pak za zástěnou velice čistý splachovací záchodek s plastovou mísou, s toaletním papírem, vše beze střechy a v kempu dva vývody pitné vody. Barely na separovaný odpad jsou samozřejmostí. Jsme tu sami.

Po cca půlhodině za námi přišlo několik mužů z kmene Himba oděných do kalhot, sandálů a triček, každý se frajersky opíral o dlouhou pružnou bambusovou hůlku, na hlavě měl klobouk, učinění Pařížani. V jejich doprovodu navštívíme jejich osadu. Himbové jsou odnoží etnické skupiny Ovahimba, která patří k širší skupině Herero. 

Osada byla nedaleko, necelých 15 minut chůze od našeho kempu. Je to v místní verzi jakási SOS dětská vesnička, kde žije společenství 15 žen, včetně dvou žen z kmene Herero oděných do tradičních hererských pestrých šatů s rohatými klobouky, 6 mužů a 26 dětí, které nechodí do školy. Řada dětí jsou sirotci, jejich rodiče zemřeli na AIDS. Vláda se o Himby moc nestará, spíše je vytěsňuje do neúrodných částí země, nechává je přežívat na půdě, která jim po staletí patřila a kterou si nyní museli předem koupit. Ti si přivydělávají tím, že akceptují návštěvy cizinců spojené s přijímáním potravinových darů a prodejem drobných šperků. Dychtiví turisté mohou na oplátku nahlédnout „pod pokličku“ jejich domovů, mohou se s nimi vyfotografovat a je jim předvedena část tradiční kultury. 

Samotní Himbové jsou pastevci, vytrvale se držící svého způsobu života. Jejich život je víc než skromný. Mají toho málo a vystačí s málem. Živí se mlékem koz a hubeného hovězího dobytka, muži již odložili tradiční oděv, ženy a děti stále nosí měkce vydělané kožené suknice, korálky, široké náramky a někdy i mušličky mořského měkkýše surmovky. Každodenně sobě a dětem natírají pokožku zvláštní mastí připravenou z červeně barvící hlinky a tuku, takže jejich pleť není černá, ale měděně rudá. Typické jsou ženské účesy uplácané a zpevněné do jakési pevné přilby směsí loje, másla a červené hlinky, do nichž vplétají pásky kůže a zvířecí žíně, které na konečcích imitujících vlasy rozčesávají do jakýchsi bambulí. Žijí v tradičních kruhových chýších, zvenčí i zevnitř omítnutých hliněnou mazaninou, jejichž jediným vybavením je pár kůží a něco málo majetku zavěšeného v pytlících podél stěn. Z vymožeností civilizace převzali především plastové nádoby na vodu, protože ta se nosí zdaleka, hliněné nádoby jsou těžké a tudíž by se přineslo vody míň.

Přivítala nás spoře oblečená žena, představená osady, které jsme předali dary. Je jí cca 45 let, nemá děti, rozhoduje spory kmene a je první ženou náčelníka Džoka. Ten vesnici založil a vlastní půdu, na níž osada stojí. Uvítací rituál pozůstával v obřadném podání ruky, která se třikrát stiskne přičemž se vysloví pozdravná slova a hledí se vzájemně do očí. Stisk ruky v těchto končinách vypadá jako na potlachu, všichni si vzájemně „zalamujeme“ palce. Odkud to naši trampíci mají, je mi záhadou.

Ženy se denně až tři hodiny upravují, pečlivě si natírají kůži hlinkou a protože se prakticky neumývají, tak se proti cizopasníkům nakuřují vonným dýmem ze speciální směsi bylinek. Okolo krku mají velkou ozdobnou obruč, kterou sundají až poté, co porodí. Kolem kotníků mají kovové měděné náramky, které se v okamžiku, kdy již tísní nohu, rozříznou a nahradí novými.

Himbové se rádi fotografují a ještě radši koukají na obrazovku digitálních foťáků se svými portréty, jsou milí a přátelští, nepohrdnou drobnými dárečky. Takže bílý bwana okamžitě sáhnul do své torničky a jal se vytahovat cucavé bonbóny zabalené do papírového přebalu s logotypem města Brna. Těm malým se muselo ukázat, jak se k lahůdce dostanou, ti větší to pochopili okamžitě a jaly se soutěžit, kdo těch sladkostí bude mít víc. Jak v té říkance: tomu dala, tomu dala a na toho nejmenšího nezbylo nic. Aby dostali i ti nejmenší prckové, bylo nejlepší dát všechny zbylé bonbóny náčelníkovi a ten děcka spravedlivě podělil.

Volně jsme procházeli vesnicí, nakukovali do chýší, v jedné z nich absolvovali v lámané angličtině přednášku jak se natřít mastí a jak se správně nakouřit, spojenou s názornými ukázkami na místní krasavici, leč v chýši bylo strašlivé dusno a těžký vzduch byl k nedýchání, takže honem ven a nasávat atmosféru místa.

Najednou vznikl poblíž jedné chýše mumraj, děcka křičela, muži tam honem běželi a začali těmi svými pružnými hůlkami energicky bušit do země. Tak jsme to šli omrknout a hele!, do tábora s vplazila téměř dvoumetrová kobra černobílá. Takže oni ty frajerské hůlčičky nenosí pro parádu, ale právě pro takové případy. Kobru utloukli, pro jistotu ji ještě několikrát propíchli páteř, děcka se zklidnila a život šel dál. Možná, že bude později k obědu, kdo ví...? Pro nás to bylo docela dobré poučení, je třeba se dobře koukat, kam šlapeme, ale kdyby k setkání skutečně došlo, tak nevím nevím. Raději na to nemyslet.

Mezitím ženy rozložily před sebe do širokého kruhu své rukodělné výrobky, docela zajímavé a estetické suvenýry, zejména měděné a kožené náramky, náhrdelníky z korálků a semínek, ale překvapilo nás, že ceny mají docela vysoké. Peníze za prodej se dávají do společného banku, ale každá z žen je viditelně hrdá, že si turista vybral právě ty její šperky a nikoli ty sousedčiny. Přes vyšší cenu a při relativně symbolickém smlouvání – spíše na oko a aby se neřeklo – jsme tu za 150 randů koupili dva korálkovo-semínkové náhrdelníky ozdobené drobnou atlantickou mušlí surmovkou. Tu cenu jsme brali spíše jako charitativní podporu místní komunitě. Na druhou stranu, která z děvčat v Česku se může pochlubit takovým pěkným autentickým náhrdelníkem? A závěrem jedna zajímavost k tomuto nákupu. Po návratu domů jedno semínko na nejhezčím náhrdelníku zdobeném mušličkou začalo klíčit, ale vteřinové lepidlo to zachránilo.

Po návratu z vesnice šla Radka na procházku po okolí, potkala několik Himbek, které šly pro vodu, vrátila se pro mě abychom si je vyfotili, ale domorodky již byly pryč. Nevadí, okolí bylo nádherné a při západu slunce jsme se vyšplhali na vysoké oblé skalisko nad tábořištěm. Nádhera! Všude plochá savana, kam oko dohlédne se k obzoru vlní tráva a nebo akáciové lesíky. Zelené moře, našinec si tu připadá nepatrný a jaksi nějak více než je tomu v Evropě si uvědomuje sounáležitost s Vesmírem. Možná patetické, ale v tu chvíli jsme to tak cítili. Takže dolů do tábořiště.

Brian uvařil výtečnou žampiónovou polévku s opékaným česnekovým chlebem, pak přišel na stůl obrovský atlantický losos pečený v alobalu se zeleninou, ovocný salát, zmrzlina. Vůkol ticho a tak může začít působit magie místa: Mléčná dráha a Jižní kříž, červené uhlíky dohasínajícího ohniště, pár doušků rudého vína, sprcha pod noční oblohou, těch dojmů bylo dnes tolik a už se chce spát...

10. den: 27. března, pátek, čeká nás cesta do jednoho z nejrenomovanějších přírodních parků světa, národního parku Etoša.  Magda usmlouvala odjezd až na půl osmou, neboť s Palem za úsvitu vyrazili na skálu fotit východ slunce nad savanou. Z Himba kempu vyrážíme okamžitě po jejich návratu a po prašné „cé třicetdevítce“ jedeme na Outjo, odkud odbočíme na sever na C 38, směr Okaukuejo.

Do Etoši je to od Himbů cca 270 km, což i se zastávkami představuje 3 – 4 hodiny jízdy. Hned první rast pausa byla v Outjo, neboť je třeba doplnit zásoby pitné vody a taky pár lahviček červeného se bude pro další putování hodit. Ze zkušeností z minula víme, že v kempech je to vše podstatně dražší, takže supermarket je tady vyhledávaným místem levného a hlavně rychlého nákupu. Nakonec jsme vedle v malém stylovém obchůdku  se suvenýry nakoupili i pár triček pro vnoučátka a nějaké dárky pro dceru a snachu. Bohužel tu jejich čtečkou nešla přečíst moje platební karta, takže vše spravila hotovost 350 randů. I Magda s Palem zde nakoupili pár kamenných zvířátek, a to docela levně.

Jedeme po rovné lince asfaltu svěží zelení Afriky a okolo půl jedné po poledni jsme již před branami parku, odkud cesta do kempu Okaukuejo trvá ještě asi hodinu. Cestou jsme již potkali „našeho“ prvního slona, tři žirafy, všude se pásly antilopy skákavé zvané springbok, i nějaká zebra se tu promenovala, na nebi plachtili supi a po zemi se procházeli pštrosi.

Samotný NP Etoša patří k nejlepším safari parkům v Africe. Jsme v tropech, na přibližně 19º jižní šířky, je tu horko a sucho. Prach. Fata morgána, místy ale také šťavnatá zeleň, malé bažinky a louže dešťové vody, malaričtí komáři Anopheles, široširé pláně, kde je nezřídka zvěř soustředěna v obrovském množství hned vedle cesty, z toho však nastanou chvíle, kdy bdělé oko poutníka nezavadí ani o běláska.

Etoša znamená v místním jazyce „místo suché vody“, nebo také „velké suché místo“. Podle pověsti sůl pochází ze slz ženy, které vyvraždili celou rodinu. Je to obrovská proláklina o rozloze 5000 km2 (na délku má nejvíce 130 km a na šířku nejvíce 50 km). Rozsáhlá, plochá, sluncem spečená slaná poušť a bílá sůl, rozpraskaný jíl. Někdy – a to bylo i v našem případě - sem steče voda ze vzdálených dešťů a proláklina se naplní mělkou vrstvou vody.V pánvi jsou dva stále tryskající prameny polosladké minerální vody, což s tou troškou občasné vody z dešťů stačí k nesmírně rozmanitému životu. Dno pánve – pokud není pokryto vodou - je slané, bez života, obkličující okolní krajina je travnatá s pásy křovisek a hájky zakrslých akácií a mopanových stromů.

Žijí tu volně sloni, žirafy, nosorožci dvourozí, stepní zebry, mohutné antilopy kudu, rozježení pakoni, antilopy losí, přímorožci, buvolci, springboci (antilopa skákavá), vzácné impaly černočelé, smečky lvů, levharti, hyeny skvrnité i čabrakové, gepardi, celkem přes sto čtyřicet druhů savců a k tomu tři sta čtyřicet druhů ptáků včetně pštrosů.

Jediné kempy v parku Etoša www.nwr.com.na jsou Okakuejo, Halali nebo Namutoni, a my jsme rozbili tábor hned v tom prvním. Je to tu perfektně vybavené, ke sprchám a toaletám máme kousíček, všude teče horká voda, vzorná čistota. Lehký oběd, pozorování veverek, leskoptví a ještěrek pobíhajících okolo stanů a žebrajících nějaké zbytky od oběda a pak ráchání v nádherném bazénu obklopeném palmami. Ve čtyři odpoledne vyrážíme na safari. Zpočátku fotíme jako o život. Všude okolo polehávají, poskakují či se popásají tisíce antilop springboků, pakoňové, stáda zeber, perličky frankolíni. Přírodopisné a fotografické hody! Vůkol se u nedaleké akácie potloukalo několik šakalů čabrakových a po zaostření teleobjektivů jsme zjistili, že se snaží odebrat kořist velkému gepardovi. Nebo to bylo naopak a gepard použil právo silnějšího? Takže honem vyndat dalekohled z brašny a kochat se tou scénou. Gepard občas vyráží proti šakalům, ti uskakují, obíhají okolo a neustále dorážejí. Kdo vyhraje? Nevíme, brzy bude 19 hodin, odjíždíme pryč, brány kempu se zavírají přesně, pokuta za nedodržení příjezdu je tu velice mastná a strážci jsou nekompromisní. Stává se, že zavřou bránu turistům před nosem a pak radostně kasírují. Dojeli jsme včas.

Honem namazat těla repelentem proti malarickým moskytům. Antimalarika jsme již začali brát před šesti dny, tady se již lze malárií nakazit! Sprej Tabard působí spolehlivě a taky je dobrý tea tree olej, navlékáme košile z technické tkaniny s dlouhým rukávem. Dopisuji deníček, u vývodu elektřiny u stanu dobíjím baterie do foťáku, popíjím červené a těším se na večeři a po ní na návštěvu nedalekého napajedla, které je nasvětlené a jsou tu ze strany kempu pohodlné tribunky a sedačky. Napít se přišly tři zebry, jinak je u vody klid, pokud nepočítám jednoho gekona, který se usadil u osvětlujícího reflektoru. Okolo silného světla poletují tučné noční můry a on se nemusí vůbec snažit. Můry jsou jasem omámené a on sbírá a sbírá tučná sousta. Jdu asi po dvou hodinách spát, někdo vydržel až přes půlnoc, kdy se přišli osvěžit tři nosorožci. To, že napajedla nebyla obsazená zvěří, se dá snadno pochopit, při projížďce rezervací jsme si všimli, že všude je po deštích vody dost, od malých kaluží ve výmolech cesty až po celkem velké rybníčky v prohlubních savany, takže zvěř vůbec nestrádá žízní.

Radka ještě chvilku po mém odchodu pozoruje okolí, doufá, že se situace zlepší, ale ono stále nic a tak se vydala po jemně nasvětlené cestičce ke stanu. Jenomže jí zradil orientační smysl, vybrala si tu špatnou cestu, která směřovala trošku jinam, takže půl hodiny bloudila po kempu, než našla náš stan.

11. den: 28. března, sobota, Etoša, pozorování zvěře. Ať se děje co se děje, budeme vstávat brzy, protože jedeme na ranní safari a máme službu při kuchyni. Honem sbalit stany a již o půl sedmé kmitáme okolo Briana, vytáhnout z boxů hrnky a talíře, honem v rychlosti vypít trochu černé kávy či čaje a zhltnout pár keksů, neumyté to naházet zpět, v sedm jsme již všichni v trucku a čekáme, až se otevře brána kempu. Je docela zima, všichni se choulíme při stažených oknech trucku, fotoaparáty v pohotovosti. Východ sluníčka v 7,10 hod nás všechny příjemně naladil, hned je cítit, že jsme v tropech, najednou je teplo. Takže napnout oči a pozorovat okolí, určitě je tu někde zvěř. Ale kde? Včera jsme se namlsali, dnes jezdíme savanou, buší, mopanovými hájky, objíždíme jedno napajedlo za druhým a nikde nic. Ani živáček. Pouze v dálce při obzoru pomalu jde pustou vysušenou plání stádo 14 oryxů v řadě za sebou, jsou to tečky na vybělené žluti pánve, pouze s dalekohledem jsou vidět lépe. Tu a tam někde pštros či osamocený pakůň, ale po tom včerejším nadbytku je dnešní fotografická žeň chudičká. Na nedaleké akácii sedí velký orel, podél křoví kráčí přímorožec s jedním podivně ohnutým rohem. Slunce již praží docela silně, pláň se rozpaluje, vše je zalezlé. Snad támhle v lesíku by mohlo něco být. A opravdu, ve stínu mopanů se tu v řídkém podrostu spokojeně popásá stádečko lesoňů pestrých (buschbeck) a pár zeber.

Musíme taky jít na toaletu, i na to je v rezervaci pamatováno. Truck zastaví na malé planince kousíček od betonové stavbičky záchodu, která trůní uprostřed. Brian se vysouká skrze okno z řidičské kabiny nahoru na střechu, bedlivě prozkoumá okolí a pak se skloní k oknu a ohlásí, že můžeme. Jeden po druhém se střídáme v pánské a dámské sekci, je tu čisto, toaletní papír, tekoucí voda a ocelové dveře, kde se lze v případě nebezpečí zabarikádovat. Brian stále pozorně bdí, podepsal totiž permit a za naši bezpečnost ručí, údajně pod pokutou jednoho milionu namibských dolarů.

Je jedenáct dopoledne, jsme v kempu Halali a pomáháme připravit tzv. brunch, tedy jakousi obědosnídani. Přesně v poledne servírujeme vařená vejce, dušené fazole, různé salámy a šunku, chléb, nakrájeli jsme rajčata, cibuli a okurky na kolečka, omyli salát, Brian na tác esteticky naaranžoval kupici z banánů, koleček čerstvého nakrájeného žlutého ananasu, červené melounové řezy, zelené a modré hrozny a oranžové pomeranče, k pití je studený džus. Okolo je spousta marinád, majonéz a chutney. Všem chutná, my ještě musíme umýt nádobí, což je ale v přilehlé kempovní kuchyňce docela snadné. A hurá do bazénu a pak do baru na jedno či dvě vychlazené. V 16 hodin vyrážíme na odpolední safari.

A je to tady, Etoša ukázala, kde spočívá její síla: dobrá dvacítka žiraf, spousta zeber, tu i tam vodušky, nepočítaně impal, lesoňové, velká stáda pakoňů, orli, toko žlutozobý, vážně kráčející ptáci písaři hadilovové, hyena skvrnitá, v toku do sebe křídly bijící jeřábi rajští. To vše se střídá v pestré směsici na pozadí fantasticky krásné přírody, jedni nás upozorňují na zajímavou zvěř vlevo, druzí zase zaměřují oka svých fotoaparátů doprava, závěrky dělají cvaky cvak, čočky se blýskají rychlou střelbou na atraktivní živé cíle.

Do Etoši jsme přijeli po mohutných deštích, které tady a v okolí spadly asi před čtrnácti dny a je to opravdu poznat. Projíždíme obrovským mořem zelené trávy, za níž se jako fata morgana blyští a modravě mihotá vnitřní, vodou zaplavená pánev. Kam až oko dohlédne je voda, desítky kilometrů dlouhé vnitřní moře, na druhý břeh nedohlédneš. Kocháme se, čas tak rychle utíká, že najednou začíná pro našeho řidiče Ephraima závod s časem. Stihneme to? Magda sedí vedle něho, průběžně sleduje čas a hlásí, kolik minut ještě máme k dobru, vždyť támhle tu hyenu musíme ještě vyfotit a támhle je něco a támhle... Stihli jsme to dvě minuty před uzavřením brány a přijet pozdě, znamenalo by, že Ephraim „vysolí“ ze svého 2000 namibských dolarů, jak se to stalo týden před námi jednomu jeho nomádskému kolegovi, který přetáhl o pouhopouhých 30 sekund.

Je opět krásný večer a Brian připravil opulentní krmi pozůstávající z obrovských hovězích a vepřových bifteků, hranolků, kopců zeleniny a ovocného salátu. Tak to chce celé pivo! nikoli třetinku. A jelikož jsme v Namibii, není zde problém dát si točenou půllitrovou sklenici velmi kvalitního Windhoek lageru.

K napajedlu máme tentokrát dost daleko, takže tam šli jen nemnozí. Druhý den se chlubili snímky hyen a nosorožců, které pořídili okolo půlnoci, ale to my už dávno sladce spali.

12. den: 29. března, neděle, naše cesta míří k jihu do Windhoeku. Vstáváme brzy, ještě za tmy, která rychle přechází do rozednívání. V šest je snídaně, v sedm „prásknem do koní“ Jedeme pomalu rezervací, savana je plná impal, malých antilop skákavých, jsou jich tu snad tisíce, občas se mezi nimi na trávě pase pštros či stádečko přímorožců, v buši natahují své jazyky pro jemných lístečcích akácie žirafy a taky je tu slon, ale ten nezpůsobně zalezl do křoví.

Vyjíždíme bránou Okaukuejo a jedeme do nám již známého Outjo. Hned za ním najedeme na širokou asfaltovanou B1 a mažeme dolů k jihu. Je přejezdový den, to znamená, že polykáme prach a kilometry a bude jich dnes cca 550, což nám zabere 8 – 9 hodin. Krajina se pozvolna mění, z ploché placky pánve silnice stoupá do dlouhých, táhlých a svěže zelených údolí, kde se tráva šplhá až nahoru ke strmým skalám okolních hor. Vjíždíme do Otjiwaronga a míříme k místnímu klimatizovanému Sparu. Regály jsou plné zboží, jogurty a margaríny jako u nás, ceny jsou stejné a někdy i nižší než známe z našich obchodů, v masném úseku bíle odění černoši v gumových rukavicích, čepičkách a rouškách přes ústa balí nádherné výsekové maso, na nohou mají bílé holínky. Všude spousta ovoce a zeleniny, mnohé již známe, ale stále je tu k objevování něco nového. Rychle zaběhneme do oddělení vín, vybereme nějakou novou značku, koupíme si zmrzlinu a nasedáme. Před obchod přijeli v landroverech nějací další turisté, jsou ověšeni foťáky, na hlavách široké klobouky, máváme si navzájem, jsou stejní jako my, prosáklí duchem Afriky.

Ve městečku Okahandja zastavíme na lehký lunch, Magda s Palem přeběhnou na pár minut silnici a zabrousí do změti stanových přístřešků, kde je na několika stovkách metrů silniční čáry u pankejtu narovnáno množství afrických masek, soch a sošek, dřevěných a kamenných řezeb, oštěpů, štítů, korálků a náramků... Oči neví, co si vybrat, je toho tolik a času tak zoufale málo. My s Radkou v poledním vedru relaxujeme ve stínu akácie, zvědavě tu postává několik černých klučinů a tak jim dávám k jejich velké radosti pár bonbónů. Pěkně se usmějí, poděkují a dál nás zvědavě okukují. Jsme tu exoti pro ně, oni pak pro nás.

Poté, co přijedeme do hlavního města Namibie Windhoeku, následuje za jízdy krátká prohlídka města typu vlevo vidíte, vpravo vidíte. Ubytování je v hostelu Cardboard Box Backpackers, tedy v Lepenkové krabici, jak zní doslovný otrocký překlad, kde je k dispozici malý plavecký bazén, bar, pitná voda, internet, dobré sociální příslušenství s horkými sprchami www.ahj.addr.com. V turistickém průvodci je popsán na křížení ulic Johanna Albrechta a Johna Meirta jako ošunťělé, leč oblíbené místo baťůžkářů, poměrně hlučné, ale s dobrým servisem, místo, kde se dá i kempovat. To znamená zajet autem za hlídanou  bránu a stanovat.

Popsáno to bylo dobře, je to kousíček od centra Windhoeku, ale žádný rámus tu nebyl. To místo dýchá uvolněnou nekomplikovanou pohostinností, vše je tu neformální a lidi, kteří se o chod hostelu starají, jsou v pohodě. Pokoje mají na dveřích cedulky jako např. Ritz, Eden, Holywood, my spíme v Hiltonu. Je to prostá cimra se třemi patrovými postelemi, Magda s Palem obsazují první dvojku, mezi sebou jsme nechali jednu dvojpostel prázdnou a my ložírujeme u zdi na druhé straně. Naproti máme přes chodbičku sprchy a WC, kousíček vlevo je recepce, kde na studené podlaze mezi dveřmi odpočívá mohutný dobrácky vyhlížející reedbeck, který si každého nového příchozího jemně očuchává. Všichni ho musejí překračovat, ale on se ve své siestě nenechá rušit. Ale v noci tiše chodí po hostelu, když jdete na záchod, tak si vás znovu očuchá a zařadí vás mezi ty známé a jde si zase lehnout.

Jdeme omrknout internet, spojení se přes Magdinu adresu na Yahoo zdařilo a Radka napsala obsáhlý raport o našem putování. Nikdo nehlídá čas trávený na netu, pouze si to každý zapíše do sešitku vedle, pak se zaplatí pár namibských dolarů. Já mezitím píšu deník a popíjím s Australany pivo.

Samotný Windhoek je hlavním městem Namibie, s nadmořskou výškou 1650 m, skrytý mezi pahorky pokrytými buší. Je to malé moderní město evropského střihu, s černými obyvateli, plné kontrastů, barev. Jsme tu v neděli, většina obchodů je zavřená. Domorodí Naimové místo pojmenovali Ai-gams (oheň-voda), Hererové je nazývají Otjomuise (místo páry), takže tu jsou horké prameny (23-27 ºC). Němci sem přišli roku 1890, postavili pevnost a kostel Christmas Kirche (1907 – 1910). Německý duch tu panuje stále, nápisy na výkladcích jsou začasté v němčině, v krámech se mluví německy, pak přejdou na afrikans a nakonec na angličtinu a pak se ptají, odkud že to vlastně jsme. V jednom takovém obchůdku jsme nakoupili za pár randů asi půl kila krásných leštěných polodrahokamů, nějaká trička pro vnoučky a pár drobných suvenýrů pro širší rodinu. Obsluhoval nás bílý německy mluvící starší pán, živě se zajímal odkud že to jsme, a na sousloví Czech republic se mile usmál a pravil: „Ja, ja, ich verstehen, Tsechoslowakei“.

Večer jsme všichni společně zavítali do místního vyhlášeného pubu, který se jmenuje Joe´s Beer House. Je to něco jako v Praze U Fleků, ale s tím rozdílem, že tady rostou palmy a číšníci a servírky jsou tmavé pleti, stylově to má připomínat africkou dřevěnou ohradu s otevřenými chýšemi, tedy jakousi bomu. Hostů je tu mnoho, ale všichni sedí, dobře se baví, pijí pivo z půllitrů a utěšeně konzumují. Jídelní lístek byl rozmanitý, já si poručil středně propečený steak ze zebry, Radka pečené šneky a vanilkový krém s lesním ovocem, na spláchnutí sladkého minerálka, pivko na maso a pak dvě decka červeného a pro Radku bílé. Jídlo nemělo chybu. To vše za 200 jihoafrických randů, kterými se tu běžně dá všude platit.

13. den, 30. března, pondělí. Čeká nás jeden z těch dlouhých přesunů, kdy se nikde moc nezastavuje, turisti líně klímají a nebo sledují cvrkot za okny trucku. Z namibijského Windhoeku do Ghanzi v Botswaně ujedeme po asfaltované a dobře udržované B6 cca 520 km a bude nám to trvat 8 – 9 hodin, pokud nebudou na přechodu hranic problémy.

Odjíždíme brzo ráno a pozorujeme probouzející se rušné město. Veřejná doprava tu v našem smyslu slova neexistuje, zato tu funguje obrovské množství taxíků, kterými se dopravují do práce především černí. Běloši jezdí svými bouráky, zejména německých značek. Mercedesy, wolksvageny, porsche, audi tu jsou ve zřetelné převaze před vozy jiných značek, ale škodovku z koncernu WV jsem tu nikde nezahlédl.

Je vidět, že v hlavním městě se mnoha lidem žije docela dobře, i lidé tmavé pleti jsou moderně oblečeni, ženy jsou vyloženě elegantní, většinou sošně štíhlé, tak jako u nás stále někomu mobilují. Stojí za to pozorovat jejich účesy, některé mají vlasy po evropsku hladce sčesané, jiné naopak preferují různé kudrlinky, copánky se zapletenými korálky, drdůlky či dredy. Každá má hlavinku upravenu jinak, ale z mužského pohledu lze říci, že jsou to – zvláště ty mladší ročníky - děvčata jako lusk. 

Jedeme částmi Windhoeku, které jsou zastavěny pěknými vilkami se zahradami a bazény, i ty chudší domy jsou poměrně výstavné a na to, čemu se říká slum, jsme na naší silnici nenarazili (později jsme zjistili, že byly až za městem – vlastně všude okolo něj). Město je rozloženo v mírně kopcovité, dalo by se říci že téměř bukolické krajině, všude je dostatek zeleně a tento charakter území se drží po mnoho kilometrů. Tu a tam jsou pečlivě opečovávané greeny golfových hřišť, dostihové plochy a koňské pastviny, ale i rozlehlé oplocené pozemky privátních safari klubů. Jedeme na východ. V tomto dlouhém údolí je asi třicet kilometrů od centra i mezinárodní windhoecké letiště. Asi po sto kilometrech nás silnice vyvedla několika serpentinami nahoru do sedla horského průsmyku a před námi se rozprostřelo horské plató, rovné jak stůl, s tu a tam rozstříknutými skupinkami tmavě zelených akácií či trnitých křovisek rostoucích z husté světle zelené trávy. Buš se střídá se savanou a naopak.

Cestou jsme projeli několik menších úpravných městeček s jedním větším namibijským městem Gobabis, černoši jsou v absolutní převaze, pak už není žádná osada a za necelých 100 km je hranice mezi Namibií a Botswanou. Tu překročíme na přechodu Buitepos. Jeden náš spolucestující, lékárník Thomas z Argentiny, neměl botswanské vízum a měl obavy, zdali ho do země vpustí. Vízum mu bez problémů za úplatu dali.

Je třeba konstatovat, že Botswaňani, zvláště ti úředničtí, mají k turistům ambivalentní vztah. Turista sem může bez problémů, ale není to zadarmo. Jejich filozofií je, že mají krásnou zemi a kdo ji chce vidět, musí to dokázat mastným příspěvkem do státní kasy. Když už tu však je, jsou na něho milí. Odbavení bylo celkem v pohodě, vyplnit pár papírů, nezapomenout uvést SPZ našeho trucku, celníci to nabušili do počítačů a za necelou hodinku byl náš truck odbaven a mohli jsme drandit dál.

Musíme vyměnit nějaké doláče za puly, pula znamená v překladu déšť a již z toho je poznat, jak si Botswaňani vláhy z nebe považují. Na druhou stranu je však třeba říci, že mimo Botswanu s touto měnou nic nenaděláte a tudíž je třeba zvažovat, kolik jich vlastně potřebujete. V kempech všude brali randy i namibijské dolary, ale to jsme na přechodu hranic ještě netušili. Ostatně nebyli jsme sami, kdo podobné problémy musel řešit, v podstatě jsme na tom byli všichni stejně.. Kam ale zajít, kde je nějaká směnárna? S problémem se směnou nám ochotně pomohl šofér Ephraim, který pro tuto chvíli dělal pro celý truck směnárníka a v závěru od nás neutracené puly zase odkoupil v rozumném kurzu za jihoafrické randy.

Kousíček za hranicí se na našich mobilech ztratil signál T-mobilu, nešlo ani přeladit na nějakou jinou telefonní společnost, pouze Palovi fungovalo jeho ou tú. Nešly ani esemesky. A tak tomu bylo v celé Botswaně, až v Zimbabwe se vše zase dostalo do normálu a samozřejmě při zpáteční cestě se vše opakovalo až na hranice s JAR. Nejsem technik a tudíž za to může jistě nějaké tajemné a mocné africké vůdů.

Jedeme plochou nevýraznou náhorní planinou (okolo 1000 m n.m.) porostlou řídkými chomáči trávy, křovisky a jednotlivými akáciemi. Polopoušť jak když vyšije. Začínáme obtáčet severní výběžky Kalahari. Název pouště Kalahari je odvozen ze slova makgadikgadi z jazyka černošského kmene Kgalagadi a do menší solné pánve Makgadikgadi zavítáme za pár dní, neboť tu přespíme při naší cestě na sever. Země pouště nemá téměř žádnou povrchovou vodu, vzácná je i ta spodní. Většina srážek spadne od prosince do února, v podzimních měsících může být v noci dost chladno.

Jelikož jsme v Botswaně, a Botswaňani jsou hrdí na svoji zem a jazyk, tak si procvičíme pár slovních obratů ve čwanštině: Dumela = něco jako ahoj, nazdar, dobrý den. Je dobré za toto slovo připojit bru, tedy: Dumela, bru = nazdar, bratříčku. Pak může následovat Le kae? = jak se máš. Odpověď je Re teng = mám se dobře. No matata = žádný problém. Tahle slovíčka dělají divy. Ostatně, představte si situaci u nás, kdyby přijel někam do moravského sklípku černoch černý jako eben a na vinaře vybalil: Ahoj, jak se máš? Určitě by to vykouzlilo na vinařově tváři úsměv a kde se lidé smějí, tam je príma.

Okolo páté hodiny odpolední přijíždíme do Bushman campu. Všude jemňoučký písek, akácie. V nedalekém rákosovém přístřešku je základní kempové vybavení, po kterém turista zpocený dlouhou cestou ve vyhřátém trucku touží. Kemp tu uprášenému poutníkovi poskytuje téměř horkou sprchu, a dobré sociální zázemí. WC a rovněž i tak sprcha, mají místo dveří řetízek, ale vše je skryto za stěnou z propletených rákosů. Pánská a dámská sekce se nerozlišují, je li řetízek svěšen, je volno. Okolo je nachystáno několik kruhových chýší pro lidi, kteří touží po romantické noci ve stylovém příbytku. Já jsem využil jednu z nich a na jejich vnitřní zásuvkovou přípojku jsem – se svolením personálu – napíchl všechny svoje nabíječky.

Je šero, které se bleskově mění ve tmu, většina lidí se najednou někam vytratila a až po chvíli jsme zjistili, že šli někam do buše za Křováky. Takže kudy? „Rovnou támhle k baru a tam to už uvidíte“, říká jeden místní San. Jenže, kde je bar? Je už tma jak v pytli, nikde ani světélko, čelovky na hlavu a koukat, kudy jdou v písku stopy. Jasně, je to hned za barem, kde již svítí oheň. Kolem rozestavěné plastové židličky, slečna roznášela objednané studené nápoje. Tak tohle má být ono toužebně očekávané setkání s Křováky? Kdo viděl film Bohové musí být šílení, tak se jistě těšil, ale že to bude jako na divadle, to netušil nikdo. Uvidíme, jak se to vymrví, nedá se stejně nic jiného dělat, dáme si taky jedno. Nic se neděje, všude klid, najednou jako duchové vystoupili ze tmy dva křováčtí muži následovaní pěti nebo šesti ženami. Aniž by nám věnovali jakoukoli pozornost, začali okolo ohně tančit. Bar se ztratil někam daleko, přestal existovat, civilizace není, propadli jsme se v čase o tisíc let zpět. Je jen oheň a tanečníci. Ženy sedly na zem a začaly rukama vytleskávat monotónní, ale velice složitý rytmus, nohy mužů začaly okolo ohně vydupávat v protirytmu do písku rýhu, k tanci se přidal zvláštní mlaskavý jazyk (clickling sound) monotónní písně zpívané střídavě muži a ženami. Chřestidla ovinutá okolo nohou tanečníků umocňovala souzvuk rytmu dlaní, dusotu nohou a zpěvu. Zpocení tanečníci se při obcházení ohně opírají o hole, těla vypjatá, svaly a šlachy vyrýsované k prasknutí, krčí se a vyskakují jako při lovu, dusot nohou nabývá na síle, rýha okolo už není rýhou, ale hlubokou brázdou, to nejsou tanečníci, to se savanou nezadržitelně valí stádo pakoňů. Ohýnek pomalu hasne, však hořel víc jak hodinu, zbývá pár uhlíků a kde jsou tanečníci? Jak přišli, tak zmizeli, duchové savany, pouštní lidé.

Když v roce 1966 získala Botswana nezávislost na Velké Británii, vláda, ovládaná kmenem Tswana, zahájila kampaň za vytlačování Křováků / Sanů z jejich území, aby získala plochu pro chov dobytka vlivnými obchodníky a politiky z kmene Tswana a pro rozvoj turistické infrastruktury. Navzdory této kampani Sanové se svým cvakavým zpěvným jazykem setrvávají při stejném způsobu života, který si ponechává mnoho z kultury, kterou zdědili od svých předků.
Podle odhadu žije stále v jižním cípu Afriky asi 65 000 až 100 000 potomků původních Sanů, což je jen malá část původního počtu. Sanové Ganakwe unikali moderní společnosti déle než většina ostatních. Teprve před cca patnácti lety se okolní svět dozvěděl o jejich existenci. Dnes už však zůstává ve společenství Ganakwe jen 310 mužů, žen a dětí. Nosí kůže divokých zvířat, která zabíjí. Stále víc jich však nosí šaty a pokrývky poskytnuté cizími dárci. Vládní náklaďáky přivážejí vodu a kukuřičné zrno na uvaření kaše. Ale Sanové si stále pochutnávají hlavně na planých melounech, které rostou všude na Kalahri, nebo vykopávají sladké brambory, kterým se říká bito, aby je vymačkali a získali z nich vodu na pití a umytí. Vodu také sbírají pomocí stébel, jimiž směřují dešťové kapky, stékající ze stromů, do skořápek pštrosích vajec. Lov tu ještě nedávno představoval asi polovinu příjmu bílkovin v potravě Sanů, kteří údajně jedí všechna zvířata kromě krtka a hyeny. Krtka vynechávají z jídelníčku proto, že si tvoří zimní spižírny, jež jsou lehce dostupným zdrojem potravy i pro Sany, hyenu pro její apetit na ostatky lidských těl.
I ústava Botswany zaručuje svobodu pohybu pro všechny občany a právo žít v kterékoli části země. To však neplatí pro Sany, pro ně jsou vyčleněny kusy té nejnehostinnější země v poušti. Podle slov některých politiků nedokáží Sanové a divoká zvěř žít nadále v koexistenci. Vláda Sany obviňuje, že namísto povoleného lovu zvěře pomocí luků, šipek či oštěpů používají střelné zbraně a pasti, čímž dochází k nadměrnému vybíjení zvířat. Dále vláda tvrdí, že si už nemůže dovolit financovat dodávky pitné vody a léků do odlehlých oblastí a že děti Sanů, stejně jako ostatní děti, musí chodit do školy.

A komu tedy předáme naše dárečky, které právě pro toto setkání vezeme i s Magdou a Palem takovou dálku? Komu předáme naše propisovačky, tužky, pastelky a bloky? Řešení se našlo za chviličku. Dali jsme se do řeči s běloškou na baru, které patří kemp. Ovládá 18 jazyků včetně místních černošských dialektů, slovanské ale nikoliv, žije tady již desítky let a dá se říci, že se o místní skupinu Sanů již roky stará. Když jsme jí vysvětlili náš problém a ukázali jí, co vezeme, byla nadšená a dojatá. Stará se, aby sanské děti chodily do školy a to, co jsme přivezli, se jim bude moc hodit a dlouho jim to vydrží. Málokdo však do těchto končin přinese tak praktické věci a světe div se, paní měla povědomí o tom, kdo je Komenský a když jsme jí prozradili, že je to náš člověk, byla z toho u vytržení. Ten den se nám spalo moc dobře.

.

14. den, 31. března. Je úterý a nejsme v Belgii, ale kupodivu v Botswaně a čeká nás asi třistakilometrová cesta do Maunu v deltě Okavanga. Vyrážíme okolo sedmé ráno, tedy jako vždy ještě za tmy. Botswanské cestování je trošku horší než namibijské - cesty tu nejsou právě nejlepší. Ale to horší, jak se později ukáže, nás teprve čeká. Tahle cesta od hranic do Maunu je asfaltová, tu a tam díra, ale jde to. Krajina je stejná jako včera. Polopoušť, rovina kam oko dohlédne, občas mohutné ploty táhnoucí se do daleka. Jsou to tzv. veterinární zábrany, které mají bránit šíření dobytčích nemocí. Botswana je totiž silně zemědělskou zemí (mají ale i velké nerostné bohatství), kde se pěstuje skot na maso. Zábrany mají však jeden neblahý dopad, neboť brání přirozené migraci zvěře. Občas je tento sanitární kordon doplněn stanicí, kde musí všichni cestující vystoupit z vozidel, vyndat z batohů všechnu obuv, přejít po rohožích nasycených jakýmsi roztokem, omočit v tom i podrážky rezervních bot, a nastoupit zpět do vozidel, které mezitím přejely skrze bazény naplněnými desinfekčním roztokem. Na jedné stanici jsme taky museli vytáhnout zavazadla a podrobit se namátkové kontrole, zdali nevezeme něco veterinárně závadného. Co by to mělo jako být, mi kontrolu konající černoch neprozradil, tvářil se velice komisně a suše mi sdělil, že pokud něco takového mám, tak si to odskáču. Nic nenašel, ale co hledal, ví jen on sám. V tom vedru to bylo docela nepříjemné, zavazadla jsou těžká, kontrolor si lebedí ve stínu pod slunečníkem a ty, turisto, se vláčej a poť s bagáží přes kontrolní pult a táhni svůj majeteček až k trucku, který musí zaparkovat až o mnoho desítek metrů dál. Kontrolovali i náš mrazák, takže si myslím, že hledali nějaké syrové maso.

V průběhu cesty to je pořád suchá polopoušť, pospáváme, ale pozor! Za vesnicí Toteng již vidíme první zeleň Okavanga. Jakmile dorazíme do oblasti Maunu, vše se jakoby švihnutím proutku změní. Je cítit, že se blížíme k velké říční deltě, tropy ukazují co dokáží. Všude palmy, mopanové háje, hustá vzrostlá zeleň, papyrus, květy, několik metrů vysoká termitiště, baobaby. To proto, že sem z Angolské vrchoviny stéká řeka Okavango a tady se po úseku zvaném Panhandle (rukovět pánvičky) dělí do sítě lagun, ostrovů, průplavů, ramen, mělčin a papyrových rákosin. Zkrátka je to mokřad, půl roku vodou zaplavené nedotčené území. V době záplav se delta rozprostře na plochu 1500 km2. Zátopy začínají listopadovými dešti v Angole a řeka zvolna stoupá k nejvyššímu stavu, kterého dosáhne v únoru až březnu, pak voda ustupuje, aby mokřad v květnu a červnu dosáhl nejnižší hranice. Poušť vše vsákne. Je to největší vodní delta na světě, která nekončí ve slaném  moři, ale v moři pouštního písku. Vzhledem k tomu, že tu jsme na přelomu března a dubna, měla by už voda začít ustupovat. Uvidíme, vše záleží, jak v Angole zapršelo, taky by tu mohlo být vody málo nebo vůbec. Za pár hodin nad deltou poletíme v malém letadélku.

Okolo poledne jsme v kempu Sitatunga www.deltarain.com , což je cca 7 km před Maunem. Ještě předtím jsme však zajeli do Maunu nakoupit zásoby, především balenou pitnou vodu pro náš výlet do delty. S Radkou jsme vzali 4 kanystry po pěti litrech, desítku do delty a zbytek pro další cestu. Taky nějaké víno se bude hodit, takže šup s pár lahvičkami do košíku. To, že nemáme puly, nevadí, berou tady kartu.

Z asfaltky vede asi dvoukilometrová odbočka po písečné cestě plné výmolů, ale všude okolo je nefalšovaná tropická Afrika. Den je jako vymalovaný, na obloze si v modři lebedí několik nadýchaných bílých oblaků. Samotný kemp je ukryt pod mohutnými vzrostlými stromy a je rozložen na písku. Hned po postavení stanů jsme se spolu s mnoha dalšími rozhodli využít možnosti nechat si vyprat prádlo. A tak jsem dovlekl do recepce pytel našich hábků a nahlásil jméno. Jelikož další dny jedeme do delty Okavanga, prádlo bude nachystáno až po našem příjezdu.

Jako bonus jsme měli návštěvu krokodýlí farmy. Šlo se tam po pěšině mezi vzrostlou džunglí, pak přišla cedule s nápisem Go slow only, no entry, a pod tím byl vyobrazený krokodýl. Tak jsme zbystřili zrak, co že nás to čeká a kde že na nás z roští vybafne zubatá tlama. Bylo to pochopitelně trošku jinak. Došli jsme k farmě, kde je v betonových nádržích nahloučeno značné množství těchto asi jeden a půl metru dlouhých plazů. Moc mně to neuspokojilo, ale pak nám černoši ukázali chovné krokodýly. Ti žili za dvojitým plotem v přirozeném prostředí jakéhosi močálu, mezi mohutnými papyry a palmami. V lagunách se na břehu váleli téměř pětimetroví macci, otevřené tlamy plné zubů vystavovali slunci, ocasy ponořené do vody. Tak ty bych nechtěl potkat v přírodě, i když zítra nás to v deltě může potkat.

Večer se připravíme na ranní transfer na dvoudenní výlet do buše delty Okavanga, ale ještě předtím jsme si zaplatili letecký výlet nad deltou Okavanga. Stálo nás to každého 60 amerických dolarů, ale na tohle jsem se těšil celou cestu. Již doma jsem hltal v televizi pořady Davida Attenborougha o Okavangu a teď to uvidím na vlastní oči! Nádhera, fantazie.

Majitel kempu a zároveň zprostředkovatel našeho výletu nás zkasíroval, pak nás nechal vyplnit a podepsat papíry, že když to spadne, tak nám nic nedají, a už jsme jeli na letiště. Myslel jsem si, že to bude nějaká polní travnatá vzletová plocha, ale přijeli jsme na regulérní mezinárodní letiště Maun airport. Dostali jsme palubní vstupenky, prošli přes odbavovací rám a ouha, já pískám. I odložil jsem brašničku, prošel jsem rámem a vše je podle mého O.K. Nebylo! Zavolali mně k rentgenu, nechali otevřít brašničku a tam trůnila moje rybářská kudla s patnácticentimetrovou čepelí, kterou vozím s sebou na cesty. Ve velkém letadle do Afriky jsem ji pochopitelně měl v zavazadlech, to dá rozum, ale tady mně vůbec nenapadlo, že bych mohl být označen za teroristu. I byla mi odňata příslušníkem bezpečnostní služby s tím, že mi ji vydají až po příletu.

Pak už nic nebránilo, abychom vstoupili na plochu a kráčeli v doprovodu našeho pilota k šestimístné cessně. Pilot byl mladý běloch, na mapě nám ukázal, kudy poletíme, vyfasovali jsme každý zapečetěnou flaštičku studené pitné vody, nasedli a už rolujeme. Spolu s námi se k rozjezdu připravují další čtyři letadla s našimi spoluputovníky. Krátký rozjezd, forsáž a letíme! Napřed uděláme malou otočku nad Maunem a pak již směřujeme nad deltu. Krajinu pod námi tvoří líné vodní toky a laguny, poklidná jezírka vroubená bujnou tropickou vegetací, lesíky, nivy a travnaté plochy. Všude je plno vody a to se jí prý již téměř 80 % vsáklo. Pod námi se objevila první zvířata, nalevo hlásil bystrooký Pepa žirafy, já vpravo spatřil zebry, osamoceného slona, pak se objevilo stádo antilop a hroši koupající se v laguně. Palo uviděl a dobře vyfotil hrochy pasoucí se na trávě, pak zaměřil svoji kvalitní optiku na stádo asi dvaceti slonů, já se pokouším o co nejlepší záběr krajiny přes okenní plast, Radka filmuje, Magda cvaká jako o závod, Pepa se taky činí. Je to síla, fantazie, sen. I pilot se dobře baví, létá s námi tu nízko, tu zase vzlétne do cca 200 metrů, vedle nás se objevilo křídlo a srovnáváme rychlost s letadlem vedle, máváme na sebe přes okénka, pak se nakloníme a svištíme k zemi, vyrovnáváme let a málem podvozkem brousíme savanu. Krátce stoupáme do cca 150metrů, pod námi na vodním kanálu plují lodice mokoro, další žirafy, vodušky a antilopy a všude fantastická krajina delty. Modř oblohy se odráží v říčních kanálech, sluníčko se třpytí v lagunách, vše je šťavnatě zelené a nad tím velebně plují nadýchaná bílá oblaka. V dálce prší, nad Okavangem se klene dvojitá duha.

Po 45minutách jdeme na přistání, jedno letadlo za druhým roluje před odbavovací halu, vystupujeme, začíná pršet.

Kudličku jsem málem musel oželet, dlouho se mi nedařilo najít toho správného černocha, jsou si tak strašně podobní, ale nakonec jsem ho objevil, jak se družně baví ve služebně s ostatními hlídači. Jakmile mně spatřil, hnal se ke mně jako o závod a nůž mi bez otálení vydal. V kempovním baru jsem našel ve skupině dalších černochů dobře se bavícího Ephraima, dal jsem mu 100 jihoafrických randů a pověřil ho čestnou rolí: od této chvíle je mým bankéřem, který za mně bude v barech po cestě platit botswanskými pulami pivo. Na zpečetění této úmluvy jsme každý vypili po dvou pivech a já šel spát, Ephraim zůstal, neb má dva dny volno a nemusí kroutit volantem.

(pokračování v díle 4)