Deník 4

Pobyt v deltě Okavanga, NP Chobe

15. den, 1. dubna, středa. Ne, není to apríl, máme službu při kuchyni. Vstáváme v pět hodin ráno, v sedm již musíme mít nádobí umyté a vše sbaleno, včetně stanů. Čeká nás první den pobytu v deltě Okavanga. Ve čtvrt na osm přijel speciální náklaďák se sezením na korbě, do něhož jsme začali skládat naše saky paky: stan, spacáky, spací podložky, kanystry s vodou, v batohu kartáčky na zuby a repelenty, plavky, kraťasy, košili a triko, opalovací krém, víno. Foťáky a klobouky máme při sobě. Ostatní zůstává v trucku, neb do lodice mokoro se toho kromě nás moc nevejde. Jsme 20º pod rovníkem, je horko, takže není třeba brát s sebou moc věcí, pouze ty nezbytnosti, které budeme po dva dny potřebovat. Když bylo vše vyrovnáno na korbě, nasedli jsme my, černoši zavřeli sajtny a jelo se. Na prvních výmolech jsme se všichni pěkně srovnali a najednou bylo všude dost místa. Jedeme kus po asfaltu, pak zabočujeme na boční prašnou cestu, ta projíždí okrajem Maunu. Všude vidíme opuštěné rozestavěné domky, většinou bez střech, s pobořenými zdmi, mezi tím tu a tam je nějaký domek obydlený. Vše je nastavěné bez ladu a skladu, jak se komu zamanulo. Po cestě chodí černošky s různými zavazadly, ženy je nosí na hlavách, muži většinou nenosí nic, někde jen tak ve skupinkách postávají, klábosí, děcka běží za námi a mávají.

Jedeme po rozbité cestě africkou džunglí, občas spatříme vyvrácený strom, to tu prošli sloni. Za necelou hodinu jsme u konce jednoho vodního ramene, kde jsou na břeh vytaženy lodice mokoro. Je tu rušno, mnoho černochů a černošek, děcka se motají dospělým pod nohama, všude veselý hlahol a ruch. Vysedáme, spousta černých rukou odebírá naše zavazadla, nosí je k lodicím, vůbec svůj majeteček nemáme pod kontrolou, jenom tiše doufáme, že se s ním setkáme. A opravdu, v mokoru, kam nás přivedli, bylo vše, co jsme s sebou vezli. Jak černoši věděli, že pojedeme zrovna na téhle lodici a že právě tyhle bágly patří k nám, je mi záhadou, ale měli to pod kontrolou. Jsou to profíci!

Je dostatek vody, takže cesta do delty je na mokoro (mn. č. mekoro) odpichovaných příslušníky místní etnické skupiny Bayei nebo Himbukushu. Mokoro je člun pro 3 lidi, pro dva pasažéry a jednoho lodivoda, vydlabaný z kmene stromu. Dnes jsou lodice i laminátové  a to hlavně proto, že na vydlabání jednoho mokoro padne jeden nejméně osmdesátiletý, 5 – 6 metrů dlouhý strom o průměru kmene okolo osmdesáti centimetrů, takže ty staré čluny dožívají a nové se už z „tradičního materiálu“  nedělají.

Pro každého pasažéra černoši vytvořili ze spacích podložek „podprdelníky“, záda zaklínili kanystry s vodou, budeme sedět na měkkém. Doufám, že nás „bidelníci“ povezou bezpečně, že nepotkáme cestou hrochy a že nebude pršet. Představil se nám náš lodivod, pan Best a hned nás začal navigovat ke svému mokoro. Taky my jsme se mu představili a já vylovil z kapsy svinovací metr a předal mu ho jako dar. Skládací metr ocení každý mužský, tím jsem si ho získal, a on nám věnoval i v příštích dnech mimořádnou pozornost.

Zuli jsme ťapky, probrodili jsme se mělkým bahýnkem, nasedli a v poloze téměř ležmo jsme pozorovali cvrkot přístaviště. Všichni již byli usazeni, ještě se nakládala kuchyně a zásoby. Černoši vše, co souviselo s kuchyní, umně navršili na jedno mokoro, nastoupili a začali lodice odpichovat asi tři metry dlouhými bidly. Odpichování se účastnily i ženy a musím říci, že když jsem viděl svaly jedné z nich, tak bych od ní nechtěl schytat šťuchanec. Naše mokoro bylo laminátové, což se projevilo jako výhoda. Ty dřevěné měly pokroucené borty, často nabíraly vodu, muselo se vylévat, takže pasažéři, ač v mokoru, seděli v mokru. Konvoj vyrazil, jedno mokoro za druhým tiše proplouvá úzkým kanálem proti proudu mírně tekoucí křišťálově čisté vody. Všude kvetou stovky a tisíce leknínů, občas míjíme papyrové houští, někde jsou rákosiny, je klid, slunce praží, voda je chladivá, svěže průzračná, a tak si v ní namáčíme ruce a občas přes bort přehodíme i nohy. Pozorujeme přes čisťounkou vodičku život pod hladinou. Je tu spousta vodních travin, kořínků rákosin, pískové podloží, voda pomalu plyne, filtruje se dočista do čista. Žádná bilharzie, voda se dá bez problémů pít a ani náš evropský žaludek se nepokazí.

Mokoro se pod odpichy bidla lehce kolébá, očička se klíží, ale kdepak! je třeba bdít a vnímat tu nádheru vůkol. Je to nádherná plavba pod pražícím africkým sluníčkem. Klobouk dělá divy, chladí a stíní oči před blesky slunce a prasátky, která po nás hází hladina. Pan Best zastavil a začal nás upozorňovat na malé žabky, které vylezly po papyrovém stvolu až nahoru, co nejblíže slunci. U dvoutisícího osmistého padesátého osmého leknínu, nebo padesátého devátého?, to ví jen pan Best,   jsme zabočili do uzoučkého vodního kanálu proraženého v rákosinách, širokého stěží na proplutí a mělkého tak, že se dno občas třelo o rákosiny, nad stébly vodních trav se objevily palmy a košaté stromy, budeme asi brzo přistávat.

Cestou, která trvala přes dvě hodiny, jsme žádnou zvěř, kromě malých žabiček a ptáků na obloze, neviděli, pouze lekníny a papyry, též husté rákosiny okolo, ale právě v bujném rostlinstvu všude okolo, čisté vodě a tichém plavení se na mokoro spočívá půvab delty. Byl to nádherný zážitek, a to i pro vodáka zvyklého na plavbu po jihočeských řekách.

V deltě roste mnoho akáciových stromů vytvářejících křovinaté houštiny. Zajímavé jsou mopanové, učeně řečeno colophospermové háje. Jsou to nízká, maximálně 4 – 5 metrů vysoká křoviska a stromy, jejichž listy mají podobu rozevřených motýlích křídel. Těmi listy se živí housenky, z nichž se později vylíhne krásný velký motýl s nádhernými oky na křídlech. Černoši tučné velké housenky sbírají, suší je a pak praží či vaří a připravují z nich jídlo. Občas se to dá sehnat, jsou to tzv. mopanoví červi (mopani worms), jedli jsme je skvěle připravené v namibijském slumu ve Swakopmundu. Dřív to bylo oblíbené jídlo, postupně se pod vlivem civilizace od této proteinové bomby ustupuje, ale už i u nás jsou restaurace, kde se hostům podávají např. cvrčci v medu a podobná exotická hmyzí havěť. Takže možná přes Evropu se to kruhem vrátí zpět do Afriky. Roste tu též tzv. salámový strom, jehož plody dozrávají od prosince do června a mohou vážit až 10 kg. Daří se tu datlovým palmám a palmám vějířkovým, z jejichž na proužky nařezaných listů černošky pletou nejrůznější ošatky, košíky atp. V deltě žijí impaly, kudu, pakoni, divocí psi, prasata bradavičnatá, zebry, lvi, levharti, gepardi a další, a samozřejmě ptáci: volavky černé, čápi, ibisové, orli, ledňáčci, vlhy nubijské,no a nějací hadi tu taky jsou...

Táboříme v nevybaveném Bush campu www.deltarain.com na velkém ostrově v deltě zvaném Borro. Postavili jsme stany na malé písčité planince mezi mohutnými stromy, poblíž vody, kde jsou na břehu vytažena naše mekoro, okolí je relativně nezkažená divočina, podobná té, kterou tu v třicátých letech minulého století spatřili lovci vydávající se z Maunu na velká africká safari. (Mimo jiné i spisovatel Ernst Hemingway.) Žije tu většina velkých savců, hojnost vodušek červených, hroši a krokodýli, impozantní je seznam ptactva. V kempu, který není hrazený, si prý - jak praví bedekr - budeme muset dávat pozor zejména u břehu, kde po nás mohou z trávy „vyjet“ krokodýli a pak hlavně v noci, kdy kempem můžou procházet sloni, buvoli, hroši či třeba i lvi. Proto jsem stáhl z webu poučení, jak chodit v noci na záchod. "Vy Evropané si myslíte, že baterka je na to, abyste si s ní svítili pod nohy, nesmysl. Když v noci vylézáte ze stanu, nejdřív jen pootevřete a osviťte okolí. Když se ve světle něco zableskne, jsou to oči. Zalezte a zavřete zip. Když ne, osviťte si znovu pořádně okolí. Třeba půl minuty." Zvířata prý stanové plátno vnímají jako neproniknutelnou zeď, stan je bezpečné místo. Možná, že je to pravda, ale přesto s námi kempovalo několik černochů, kteří nás v noci strážili. Spolu s nimi dorazili tři licencovaní průvodci. Zdůraznili nám, že se bez nich nesmíme nikam vypravit do okolí, ale taky nám ukázali místo, kde se můžeme bez obav z krokodýlů a hrochů vykoupat. Takže s těmi krokodýly ve vodě to asi je jak kde. Někde jsou, někde zase nejsou a to důležité kde, ví právě ti černošští průvodci. Do pěti odpoledne máme siestu, je horko, jdeme k vodě. Mezitím černoši za keřem vykopali improvizovanou latrínu, spíše malou hlubokou a úzkou díru ve vlhkém písku. Před keř zapíchli rýč, na držadlo navlékli roličku toaletního papír. Je-li rýč s roličkou před keřem, je volno, není-li tam, je obsazeno. Po použití se nabere troška písku a pohřbí se to. Rýč je taky dobrý pro ty, kdo mají kolena rozvrzaná věkem, kteří balancují nad propastí a kroutí se jak indičtí jogíni, neb se dá po něm docela dobře šplhat z nedůstojného dřepu do velebného stoje.

Je pět odpoledne, oblékli jsme dlouhé kalhoty, pevné boty a vyrážíme na malou procházku po okolí. Ukázalo se, že pan Best je šéfem průvodců a tudíž logicky jdeme s ním. Provází nás ještě jeden mladý asi dvacetiletý černoch, který od staršího zkušeného odkoukává co a jak se má dělat, aby turista nepřišel k úhoně. Oni nás totiž provázejí bez jakékoli zbraně, jsou místní, umí se v prostředí pohybovat a ví, odkud a kde hrozí či nehrozí nebezpečí. Procházíme husím pochodem hustým podrostem na volné široké prostranství ze všech stran obklopené palmami a mohutnými stromy. Nádhera, všude voňavé květiny, uštípávám lístečky keřů a různé stonky travin a voním k nim, neb jsou naplněny nádhernou kořenitou vůní. Je to botanická zahrádka kuchaře amatéra. Občas vysoké termitiště, laguna s modrou vodou, v povětří ptáci. Průvodce nás upozorňuje na vše důležité, vysvětluje nám rytmus koloběhu vody v deltě, říká nám zajímavosti. Např. takové čtyřmetrové termitiště budují jeho obyvatelé až 80 let. Pozorně sleduje očima i dalekohledem okolí, občas neváhá vylézt i na pahýl stromu či na termitiště, dlouho zkoumá křoviny okolo a teprve když si je jist, že tam není nic, co by nás mohlo ohrozit, dá znamení a jdeme dál. Některá křoviska mají plody chutnající antilopám a pro lvy není nic jednoduššího, než zalehnout do stínu pod keř a počkat, až mu chutné sousto přijde samo pod nos. Nemluvíme, domlouváme se signály rukou. Za malou vyvýšeninou je volná travnatá pláň, ale bez viditelného života. Na velká zvířata jsme nenarazili, ale to vůbec nevadí. Ta příroda je naprosto uchvacující a pocit, že možná za keřem stojí slon či v roští číhá lev, taky není k zahození.

K večeři Brian ukuchtil dušené hovězí na slanině, k tomu jsme pojídali místní kukuřičnou kaši, kterou lze uhníst prsty do kuličky. Černoši jedli svoje jídlo, cestou nachytali ryby, ale po nás toho v kotli hodně zbylo, takže jsme mohli pozorovat, jak se jí správně po africku pravou rukou. Levá se používá ke zcela jinému úkonu, však jistě víte k jakému... Hurá, kotle jsou vyjezené do posledních drobečku, černoši je umývají a my – i když máme službu, jsme bez práce. Připíjíme si sklenkou červeného na naši první noc v nefalšované divočině. Chvilku probíráme zážitky dne, brzy jdeme spát, posloucháme zvuky džungle...

16. den, 2. dubna, čtvrtek, 2. den pobytu v deltě Okavanaga. Jsme v divočině a musíme si užít styku s přírodou. Proto vstáváme o půl šesté, hrnek kafe bystří smysly, k tomu suchý keks, žádný sex. (Ty keksy se jmenují Veet-Bix a jsou skvělé.) Pan Best obezřetně kráčí buší, my za ním a koukejme, co támhle za tím křoviskem vykukuje za šedavou skálu. Vždyť se to hýbe a je to kousíček od nás! Je to slon jako hrom! Kouká po očku na nás, my na něho na oplátku zaměřujeme všechna skla, co jich tu jenom je. Zvedá chobot, troubí, jděte pryč! Já chci mít klid, ta tráva je tak svěží a vy mi tu okouníte do talíře. Pan Best dává povel k ústupu. Šouláme savanou dál a támhle se nad křovinami rýsují dvě věže, jedna menší a druhá vysoká. Žirafa s mládětem. Mládě hbitě hupslo do křoví, ta větší důstojně a elegantně popochází, my pomaličku za ní. Nejsme daleko, ale ani blízko, tak osmdesát metrů, čas se na chvilku zastavil a vnímáme krásu divočiny.

Soustřeďujeme se na pozorování flóry, ptáků je tu jako much, zkusme nepřehlédnout orla jasnohlasého s jeho vysokým zvonivým křikem za časného rána či zvečera, kdy plachtí nad vodou a pátrá po rybě.

Po čtyřech hodinách jsme zpět v kempu, slunce stoupá k nadhlavníku, je vedro k zalknutí. Jdu sám k naší lagunce, voda je čisťounká, když plavu, tak vidím na dno, je tu spousta ryb. Nikdo tu není, jsem sám v africké vodě Okavanga, tak šup s plavkami dolů a užívám si slastné koupele. Kdyby mi někdo před čtyřiceti lety řekl, že se tady budu koupat, tak bych mu odpověděl, že ani nevím, kde že to Okavango je. Teď tu jsme, koupu se a připadá mi, že je to docela normální. Není, ale zpychl jsem. Musím víc koukat po afrických reáliích, abych si uvědomil, jak jsme proklatě dobře situovaní.

Brian nachystal do toho žáru lehký brunch: jablka, broskve, pikantní fazole, smažená míchaná vejce, křehoučkou opečenou slaninku, pomeranče, džus. Další koupel, spánek ve stínu stanového plátna.

Černošky mezitím nařezaly stébla rákosin a palem vějířkových a ta namáčejí do vody. Listy palmy nařežou, vaří v kotlíku a pak je ještě horké dělí jehlou na jednotlivé prameny. Vařením surovina zhnědne, nevařené stonky jsou světle bílé. Zručně z toho pletou košíčky, nádobky a misky, přičemž dovedně využívají různého zbarvení jednotlivých vláken a vytvářejí nádherné vzory. Radka si za dvacet amerických dolarů vybrala jednu krásnou velkou pletenou rákosovou mísu se vzorem antilop, já bych to určitě usmlouval níž, ale nešť. Máme autentický a krásný předmět z delty Okavanga, a to se počítá.

Je horko, jdeme do vody. A když už tu jsme, tak zkusme, jak se takové mokoro ovládá. Pro Čechy odkojené vodou Lužnice a Vltavy to byla brnkačka, jde o trošku stability ve stoje na úzké a vrtící se lodi, a tu máme, když se před šlajsnou potřebujeme v kanoi vztyčit a podívat se na to, co nás čeká. Ti ostatní padali do vody jako zralé hrušky. Až jsem měl strach, že klepnou hlavou o bort a pojedeme na šití.

Za chvíli siesta končí, přišli naši bidelníci a jedeme na projížďku po vodě. Hned za naší koupací lagunou byl v papyrovém houští uzoučký kanál, do něhož jsme vjeli a pokračovali tichou jízdou asi deset minut proti zapadajícímu slunci. Najednou se před přídí rákosiny rozevřely, jsme na široké, rozlehlé a klidné vodní ploše a hned naproti, asi 40 metrů od nás, to ve vodě bublá a vře. Hroši! Hned nás spatřili a dávají najevo, že tu nemáme co dělat. Zvedají hlavy k nebi a hlasitě chrochtají. Lodice tiše stojí na laguně, bidelníci jsou ve střehu. Jsme tiší jako pěny, hroši jsou velice teritoriální, umí si hlídat své území a patří k nejnebezpečnějším zvířatům Afriky. A ve vodě jsou ďábelsky rychlí. Pan Best, který nás všechny vede a s nímž jedeme i my, opatrně a pomaloučku manévruje, hledá pro naše kamery a foťáky co nejlepší postavení. Sluníčko zapadá přímo proti nám, je obtížené v tom protisvětle něco kloudně nafotit, ale snad se pár záběrů podaří. A když ne, tak to vůbec nevadí. Vzpomínky na tuhle nádhernou chvíli nám nikdo z hlavy neodmaže a budou patřit k tomu nejlepšímu, co jsme v Africe zažili.

Po návratu do kempu nám naši kormidelníci a jejich doprovod připravili překvapení. Zformovali se do improvizovaného pěveckého a tanečního sboru a pod nádhernou hvězdnatou oblohou Okavanga nám zpívali a tančili. Bylo to skvělé a náš pan Best byl opět nejlepší. Byl předzpěvákem, vůdčím tanečníkem, držel rytmus a neúnavně táhnul svůj amatérský sbor celý večer kupředu. Co Afričan, to Caruso či spíš Paul Robeson, nebo Mahalia Jackson. A na oplátku i oni chtěli, abychom něco dali k lepšímu. Pro nás to nebyl problém, moravské lidové nám jdou od pusy, Němci již poznali, že minule to nebylo zrovna to nejlepší, a tak se jejich supí krákorání změnilo ve vydařenější, ale stále neurovnané skřehotání mutujících krahulíků. No nic, lepší už to nebude. Zato Nigel exceloval, když proti ohni vystřihnul ve svých téměř pětašedesáti letech jakéhosi australského kozáčka. Bravo!

17. den, 3. dubna, pátek. Ještě za kuropění jsme vyrazili s panem Bestem do buše, omrknout, kam se přesunuli sloni. Nenašli jsme je a po hodině jsme se vrátili. Čeká nás rychlé balení, úklid tábořiště, nikdo nesmí poznat, že jsme tu byli.

Pan Best nás nalodil, jdeme opačným směrem a potkáváme mekora vezoucí další turisty dychtící spatřit deltu Okavanga a prožít si tu svůj sen o divočině. A jelikož se naši černí průvodci o nás dobře tři dny starali, je tu zvykem dávat spropitné. Takže na každého účastníka expedice to dělá pět dolarů za den, tedy 15 USD, dohromady za všechny 300 dolarů. Jelikož turistická sezóna tu je 365 dnů v roce, znamená to pro lidi motající se okolo, na místní africké poměry docela slušný a hlavně pravidelný příjem, zvláště když uvážíme, s jakým málem musí vystačit jinde. O nás pečovalo asi deset černochů, plus nějaké manželky, které si přivydělávaly prodejem suvenýrů. Nevím, jakým klíčem si to mezi sebou dělí, ale bezesporu je to turistický průmysl, zdroj slušných příjmů pro majitele mokoro a majitele průvodcovských licencí. Ale nešť, ta končina je překrásná, voda ji každý den modeluje do jiné podoby a jsem bytostně přesvědčen, že je to skutečně jeden z posledních přírodních rájů na zeměkouli, o čemž nás ve filmech BBC přesvědčuje pan Attenborough.

Po třech hodinách jsme znovu v Sitatunze, jdu vyfasovat do recepce čisté prádlo, což nás stálo 60 jihoafrických randů. Oběd, odjezd. Nasedáme do trucku a jedeme do Maunu, kde doplňujeme zásoby. Čeká nás dalších cca 200 km východním směrem do místa poblíž vesnice Gweta, které se nachází mezi Maunem a městečkem Nata na okraji velké solné pánve Makdadikgadi. Pamatujete? z tohoto jména je odvozeno slovo Kalahari! Cestou nás čekala další veterinární kontrola, vyndat rezervní boty etc., tak jako minule. Jedeme krajinou, kde vidíme hodně vysokých a pevných plotů. Neúprosně dělí krajinu na menší úseky. Jejich praktickým účelem je zabránit šíření nemocí hospodářských zvířat, ale v době sucha jsou to pro migrující stáda divoké zvěře vražedné pasti.

Táboříme v nádherném kempu Planet Baobab Campsite www.unchartedafrica.co.za , kde je fantastický bazén, skvělé sociální zařízení a bar ve stylu velkých safari výprav třicátých let minulého století. Budova ve stylu velké a do prostoru otevřené černošské chýše, kožená křesla, kožešiny lvů, zeber a žiraf, oháňky slonů, rohy antilop... Na stěnách fotografie slavných lovců s jejich úlovky, holywoodské hvězdy, sportsmeni a gentlemani ležérně se opírající u ulovené kořisti o své vinchesterovky, na baru výběr té nejlepší whisky. 

Již při cestě ke kempu jsme míjeli krásné baobaby a v samotném kempu jich je asi desetičlenná skupina, z nichž většina má být  několik tisíc let stará a všem jim vévodí stařešina starý přes 4000 let! Jeho kůra je hladká, pokrytá velkými boulemi a pohled vzhůru do koruny je famózní. Objímání stromů jak známo dodává pozitivní energii a tak i já jsem zkusil obejmout baobab. Ale bylo by potřeba aspoň dvaceti a možná i více párů rukou, byl to obr. Ale baobabí energie je jistě vydatná a tak akumuluji, seč mi ruce stačí. Vinu se ke kmeni jako hroznýš škrtič.

Měsíce byla rovná polovina, nádherně svítil na bezmračném nebi, hvězdy se třpytily a pohled z teploučké vody bazénu - přes větve toho nejstaršího stromu - na takovou noční nádheru, byl nezapomenutelný.

18. den, 4. dubna, sobota. Máme před sebou cca 430 km, což představuje 6 – 7 hodin jízdy. Brian s Ephraimem nám „naordinovali“ budíček na pátou ráno, brblali jsme, ale nakonec jsme se podvolili. Tak krásně by se spalo! Ráno však bylo nádherné, na větvích mopanových keřů posedávali toko žlutouzobí, charakterističtí svým mohutným zobanem, ne nepodobí jihoamerickým tukanům. Naši průvodci věděli moc dobře, proč nás vyhánějí tak brzo z pelíšků. Pár počátečních kilometrů bylo v pohodě, ale další „silnice“ z Maunu do Kasane nebyla silnicí, připomínala spíš tankodrom. Představte si asfaltku, kde na jednom stu metrů je 250 hlubokých děr, pak je padesát metrů silnice jakž takž slušná (asi jako okreska třetí třídy po právě skončené zimě) a pak se to opakuje znovu a znovu. A do toho těžké náklaďáky, vyhnout se není téměř kam, 300 km stále to samé. Chvíli jel náš truck nakloněn k jedné straně, chvíli k druhé, chvíli jsme neseděli, ale létali, chvíli jsme jeli po pravé straně silnice, chvíli po levé, útroby se natřásaly a ti, kteří měli problém se zády, se cítili jako v ďábelských lázních.

A do toho se občas u silnice nebo přímo na ní objeví statný slon, ale taky metr od pankejtu mohutná hora mrtvého masa s odřezanými kly. Pytláci? Bouračka? Kdo ví. Nejsme v rezervaci, tak to tady chodí.

Do Kasane přijíždíme podle itineráře téměř na minutu přesně a je tu na co se dívat. Probíhají tu jakési místní volby, všude jsou vyvěšeny plakáty s fotografiemi lídrů, černoši projíždějí po ulicích v japonských terénních toyotách a nissanech, jsou navlečeni do stejných červených triček, mávají mávátky, u silnice jsou stánky, kde se rozdávají cukrátka.

Asi ve čtvrt na jednu táboříme v kempu Thebe River Safari www.openafrica.org , který je na březích řeky Chobe, již v Kasane. Kemp má podle bedekru pitnou vodu, pokud nejsou záplavy na řece. A záplavy byly. Řeka Chobe měla deset metrů nad normál, je to veletok nyní rozlitý na  několik kilometrů šíře, kemp je zpola zatopený, improvizujeme, ale suché místo pro stany tu je. O horké sprše si musíme nechat zdát, dobré sociálky fungují opodál, plavecký bazén je pod vodou. Kempem občas projdou sloni, jak jsem se dočetl v jedné knížce. Nevěřil jsem, ale později jsem zjistil, že je to docela možné. Ostatně druhý den ráno bylo slyšet, jak nedaleko od našeho stanu chrochtají v rozvodněné řece hroši. Elektrické ohradníky okolo kempu byly vyřazené z provozu a pod vodou a tak hroši mohli volně putovat až k našim stanům.

Odpoledne jedeme na safari do NP Chobe, což je výjimečná příležitost k pozorování zvěře. Cena je 25 USD na osobu. Kdybych ten kus země neviděl na vlastní oči, tak neuvěřím. Chobe je v literatuře považováno za jednu z nejkrásnějších afrických rezervací, má mokřady, travnaté pláně, velký vodní tok, mopanové háje, je tu velká rozmanitost biotopů. Daří se tu slonům (cca 35 000 kusů), buvolům a antilopám, ale taky velkým predátorům. V Chobe je největší koncentrace slonů na světě!

Ten park je obrovská rajská zahrada plná divoké zvěře. Projížděli jsme v otevřeném mohutném náklaďáku se sezením pro cca 20 lidí písečnými cestami, všude tropický les, zvlněná krajina při březích jedné z nejmohutnějších afrických řek, písek, mohutné osamocené stromy, liány. Každou chvilku jsme potkávali stádečka slonů včetně mláďat s rozkošně bimbajícími chobůtky, v mopanových hájích přežvykovali v chladivém stínu buvoli kaferští, všude impaly, u silničky na nás z výšky zhlížely žirafy, ve větvích stromů kočkodani, na zemi paviáni čakma, v křovinách se popásaly antilopy kudu, vodušky, na travnatých plochách stála stádečka zeber a na plážích u řeky se napájeli a koupali sloni. V tichých zátočinách veletoku se objevovala záda mohutných hrochů, po zemi se do úkrytu rychle přesouval asi metrový varan nilský.

Po návratu do kempu okamžitě odjezd na další akci, tentokrát na projížďku po řece spojenou s pozorováním západu slunce. Jelikož je řeka rozvodněná, nástupní mola nejsou v provozu a do lodí se nastupuje po improvizovaných lávkách.

Nalodili jsme se, kapitán nás přivítal, dva silné motory zabraly a my se vydali proti proudu rozvodněného veletoku. Místy byl vodní tok široký kilometr, místy třeba pět. Na březích papyrové háje, divoké datlové palmy, nivní les s obrovitými liánami Ficus watkinsiana, a taky ptáci, jichž je tady 460 druhů. Na větvích posedávaly nádherné vlhy běločelé, občas orel jasnohlasý, rybaříci, na březích se slunil krokodýl a o kousek dál se šli kousíček od lidských obydlí napít vody sloni. V jedné tiché zátoce jsme objevili ve vodě stádo 10 – 15 hrochů. Loď zajela tichounce k nim, kapitán šikovně manévroval motorem téměř na volnoběh, takže loď stála na místě a my koukali na hrochy a ze stáda vždy jeden či dva hroši koukali ostražitě na nás. Nikdy se nepotopili všichni naráz, vždy byl některý na stráži. Byli jsme od nich docela blizoučko, od těch hlídkující tak na tři metry, ti další se střídavě vynořovali, frkali, chrochtali a otevírali obrovské tlamy vyzbrojené mohutnými tesáky, a to vše jsme pozorovali do vzdálenosti maximálně 15 metrů. Tam, kde byla před okamžikem klidná hladina, se udělalo kolečko, vykouklo očičko, růžové nozdry, uši a naráz byla před námi obrovská hlava. Mžiknutí oka, a na vodě je zase jenom kolečko, tam, kde byl hroch, je jen klidná voda. Hroší rodinku jsme pozorovali asi půl hodiny. Úžasné.

Plavba po proudu byla rychlá, bylo vidět, že řeka má obrovskou sílu a rychlost, nemyslet na to, že by motory dostaly poruchu. Mnohem lepší je pozorovat zapadající slunce, mraky barvící se do oranžova a temně ruda, modravé stíny nad řekou. To vodák i nevodák ocení, ať je to, kde je to.

Po večeři jsme s Palem a Nigelem meditovali u lahvičky červeného, které se pak nějakým zázrakem změnilo v lahvičku skotské. Do bloku jsme si kreslili hlavičky hrochů ve vodě, vedli ovíněné a posléze oviskované řeči o životě, probrali jsme pařížské studentské bouře v roce 1968, Jeanna Paula Sartra, pařížské vinárničky, pak jsme se nějak dostali k moravskému vínu, které jsem opěvoval a velebil, odtud byl skok ke kauze rakouského bílého nastavovaného chladící kapalinou, nakonec nás těkající mysl přenesla k leteckému neštěstí na Kamčatce, kdy ruští piloti vypili hydraulickou kapalinu z podvozkových válců svého letadla a byla půlnoc a je třeba jít spát.

(pokračování)