O zvířátkách

V Africe stále ještě žije - často i mimo rezervace -  obrovské množství zvěře a proto jen heslovitě o těch nejvíce fotografovaných, přičemž  občas může hrozit od nich člověku nějaké nebezpečí. Nechceme Vás strašit, ale třeba se tyhle informace můžou hodit.

Nebezpečí v přírodě:

Hroši: jsou označováni za nejnebezpečnější jihoafrické zvíře vůbec, zdánlivě nemotorní, leč samci hájí teritorium, na krátkou vzdálenost jim člověk neuteče, překousnou tělo jak nůžkami na jeden šmik. Cestovatel Vágner uvádí, že tato mohutná zvířata nedobře vidí, na krátkou vzdálenost běží rychlostí až 50 km/hod, takže snad lze při jejich rychlém přiblížení na cca 3 m uskočit stranou a upalovat za nejbližší strom a pokusit se na něj vylézt, zatímco hroch ještě chvíli běží jako vystřelená koule kupředu. Nerad bych to zkoušel, ale v nouzi každá rada dobrá.

Nosorožci, dtto, zvláště ti tzv. černí, nepřekousnou člověka, zato ho rozdupou, což vyjde nastejno. Záchrana obdobná jako u hrochů.

Krokodýli: taky potvory, lepší je držet se od nich dál. Když už jste v tlamě, tak se pokuste vypíchnout mu oko, občas prý pustí, krokodýl se v řeči zulu řekne ingwenya = bezuzdný zločinec.

Před lvem či levhartem též moc šancí nemáme, prý když jsme v maléru tak neutíkat, stejně tak rychle neběžíme, ale začít mocně řvát, sundat košili a zvětšit opticky siluetu těla, vykročit lvu naproti, ukázat, že se nebojíme. Nebezpečné jsou i lvice, líně leží, ale mají vynikající sluch a dokáží dobře poznat, kdo je oslabený, nemocný. Raději jít od těchto potvor dál – dalekohled by měl stačit.

Sloni, buvoli: inu, jsou to zvířata a mají svoji hlavu. Pozorování z bezpečné vzdálenosti je asi tou nejlepší variantou, zvláště když jsou nablízku mláďata. Také staří osamělí samci jsou prevíti.

Pštros: kopnutím dokáže zlomit nohu či protrhnout břicho, leč slyšel jsem, že na pštrosí farmě v Outhoornu nějaká slečna, kterou klovnul, ho lapla za krk a uškrtila. Tak u toho bych chtěl být!

Hadi: je jich na 300 druhů, 75 % nejedovatých, člověk pro hady není kořist, dobře se orientují podle otřesů půdy, kdy poznají, že jste na ně příliš hmotní, takže se raději stáhnou z dosahu. Ale pro jistotu nesahat pod keře či hromady roští, na trek vzít pevnou kotníkovou obuv a dlouhé kalhoty, ráno prohlédnout a opatrně – ne do klína - vyklepat boty (štíři a jiná havěť), v deštných pralesech chodit jen po vyznačených stezkách a nesahat na kytky v roští.

Z jedovatých je nejznámější černá mamba (3 – 4 m dlouhá) rychle se pohybující, zelená mamba je kratší (cca 2 m). Dvou až třímetrové jsou kobry, vyskytuje se jich tady deset druhů, včetně tzv. plivajících kober (kobra černokrká), které dokáží plivat jed s velkou přesností na oči oběti i na vzdálenost několika metrů (okamžitě vymýt čistou vodou, ale i tak hrozí oslepnutí nebo zhoršení zraku). Nejvíc uštknutí způsobí zmije útočná (adder), jsou krátké, tlusté, ve dne letargické, s trojúhelníkovitou hlavou, leží občas zahrabané v listí či v křoví při cestě. V noci jsou aktivní a plazí se po okolí. Proto když lezete ven ze stanu, sviťte si baterkou pod nohy! Zpravidla kousnou do nohy, jež na ni šlápla. Velice vážné uštknutí způsobuje tzv. boomslang (bojga), hoví si na větvích stromů deštných pralesů a bývá černá, zelená, hnědá, až 2 m dlouhá.

Pamatujte: Uštknutí je zcela výjimečnou událostí, nepatří tedy mezi běžné rizikové situace při cestování v těchto končinách. Když se - nedejbože! - do někoho taková potvora zakousne, je zapotřebí uvést tělo postiženého do klidu a kámoši ať nepropadají panice, lepší bude, když začnou kmitat jako fretky, aby postiženého co nejrychleji dopravili k doktorovi. A zkuste si pamatovat, co to bylo za potvoru - to kvůli vhodnému séru (nebo toho hada rovnou utlučte a přibalte s sebou (ale pozor, kousací reflexy si ponechává až hodinu po utlučení!). A následující povídání o první pomoci a prevenci jsem převzal od MUDr. Heleny Vildové:

První pomoc:

-  Uklidnit postiženého i osoby v jeho okolí

-  Místo poranění dezinfikovat a nechat volně krvácet

-  Rozříznutí rány a její vysávání se nedoporučuje

-  Na místo poranění přiložit tlakový obvaz. V poslední době panuje názor, že tradiční zaškrcování končetin nad poraněním není nejvhodnější.

-  Postižená část těla má zůstat v klidu, aby se zpomalilo vstřebávání jedu z místa uštknutí. Paži znehybnit šátkovým závěsem a nohu dlahou.Při  poranění DK postižený nemá chodit.

-  Poraněný má hodně pít, nejsou vhodné alkoholické nápoje

-  Podle potřeby podat analgetikum a při rychle se šířícím otoku antihistaminikum

-  Nejdůležitější je postiženého rychle dopravit tam, kde mu lékař může podat příslušné sérum proti jedu.

Snažíme se hada ubít, aby mohl být identifikován a tak se umožnilo použití monovalentního séra, lékaři je třeba sdělit místo a hodinu poranění a co nejpřesněji popsat zvíře, které postiženého napadlo.

Prevence uštknutí: Důležitější než první pomoc je ochrana před uštknutím. Hadi až na nepatrné výjimky na člověka neútočí, vnímají sebemenší chvění půdy a hluk kroků je většinou odežene. V  95 % had uštkne na dolní končetině. Největší nebezpečí hrozí při chůzi v nepřehledné vegetaci. S hady se můžeme setkat i na zahradách, mohou proniknout do obydlí a do stanu.

V nepřehledném terénu nosíme vhodnou obuv (nikdy ne sandály) a dlouhé kalhoty, při chůzi pozorujeme terén před sebou, jsme opatrní při usednutí a ulehnutí, v nepřehledných místech kráčíme za průvodcem. Večer v nutných případech se vydáváme ven pouze s baterkou. Děti nikdy nenecháváme venku bez dozoru.

Když spatříme hada v těsné vzdálenosti do 2 m, bez hnutí vyčkáme, až se had vzdálí. Okolí obydlí zbavujeme vegetace a odstraňujeme odpadky a předměty, pod nimiž hadi mohou hledat úkryt. Raněný had může uštknout a také u mrtvého zůstávají reflexy až hodinu zachovány.

Riziko uštknutí nelze podceňovat u terénních pracovníků, členů přírodovědných expedic, ale i u turistů, kteří se odvažují do volné přírody.

Laikům se nedoporučuje vzít s sebou sérum proti hadímu uštknutí, protože musí být přechováváno v chladničce , aplikováno intravenózně, může vyvolat nežádoucí reakce, má být monovalentní pro určitou oblast, v Evropě je většinou nedosažitelné a také účelnost a dobu aplikace může posoudit jen lékař.

štíři, různí pavouci typu černá čí bílá vdova, snovačky (dtto co je napsáno o hadech)

Tse-tse již nehrozí, malárie severních oblastech Krugerova parku  či při hranicích s Angolou, v Zimbabwe a v některých oblastech Botswany ano, dále žloutenka A i B, někde i žlutá zimnice – tady dbát lékařských doporučení. Ale v JAR, Namibii či Botswaně je v místech určených turistům čistota až zarážející, v JAR je voda na mnoha místech i z kohoutků pitná, někde v jižní Evropě či v přední Asii je to mnohem horší.

U Kapského Města pozor na některé pláže (jsou krásné na pohled, ale liduprázdné): buď je tu příliš silný mořský proud, který dokáže stáhnout pod vodu, nebo tzv. quicksand, doslova rychlý písek, písečný močál, v němž lze zcela zmizet.

A už dost strašení, zkusme se podívat na africká zvířata jinak. Nejprve dáme přednost tzv. velké pětce:

Lev: Panthera leo, až 170 cm dlouhý, v kohoutku 1 m, váží až 2 metráky a ocas má dlouhý do 90 cm. Když s ním divoce mrská, je to znamení, že se vydražďuje k útoku. Žije společensky, většinou v rodinných skupinách tvořených dominantním samcem, několika lvicemi a jejich mláďaty a nedospělými „mladíky a slečnami“. Dominantní je sice ten s hřívou, ale lvice je často aktivnější – loví pro pána harému v organizovaných skupinách, kde jsou nadháněči i lovci. Lvi loví zebry, žirafy, prasata bradavičnatá, různé antilopy či buvolce.

Levhart: Panthera pardus, 95 – 105 cm dlouhý, s ocasem je to o metr víc, až 60 kg těžký, ve dne odpočívá v rozsochatých větvích stromů, kam si i vytahuje zabitou kořist, která často váží víc, než on sám. Je to samotář. Loví převážně v noci. Živí se antilopami, mláďaty velkých savců včetně žiraf či zeber, nepohrdne ale ani kozami či ovcemi domorodců, lidé mu přisuzují ty nejhorší vlastnosti - zákeřnost, lstivost, drzost, krutost, ale také nebojácnost a zběsilou zuřivost. Lovci divoké zvěře popisují až neuvěřitelné příhody s levharty, zvláště s těmi poraněnými či zmrzačenými. Jsou známy i případy levhartů lidožroutů, což se i nyní stává např. při nočních přechodech v přírodních parcích, kde zejména do bohatého JAR migrují utečenci ze sousedních chudších zemí.

Slon: v případě této části světa slon jihoafrický, Loxodonta africana africana , největší suchozemský savec, průměrná výška dospělého samce je 3,2 m v kohoutku a váha 5,7 t. Nejdelší kly pocházejí od samce ze Zaire (3,55 m a 3,49 m) a nejhmotnější sloní kly pocházejí od samce uloveného v roce 1897 na úpatí hory Keňa, jeden váží 102, kg a druhý 97 kg. Spásá větve vyšších stromových pater s listy a s kůrou, plody různých dřevin, trávu, prakticky vše rostlinné. Na jednu dávku vypije až 140 litrů vody, denně sežere 150 – 300 kg rostlinné potravy, kterou využije max. ze 40 %. Proto také vyprodukuje až 180 kg trusu a až 60 litrů moče (jedna dávka močení = 5 litrů). Zajímavá je, kromě 4000 svalů v chobotu, i konstrukce chodidla: 1 cm2 plochy chodidla je zatěžován pouze 500 gramy. Uši mohou vážit až 80 kg a slouží jako výměník tepla. Doba březosti je 18 až 22 měsíců, novorozené slůně váží okolo metráku a bývá skoro metr vysoké. Asi nejkrásnější jsou mláďata, bezmocně klimbající svými choboty, které ještě neumějí používat (to se správně naučí až po čtyřech měsících). Velcí samci jsou často samotáři

Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis) a nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum), často se označují jako nosorožec bílý a nosorožec černý, i když oba dva druhy jsou barevně stejně šedé, takže rozlišování podle barev nemá reálný základ. Početnější ze dvou (jiho)afrických druhů je nosorožec tuponosý (Ceratothorium simum simum), označovaný někdy jako širokohubý, nebo též bílý. Dalším je nosorožec dvourohý (Diceros bicornis), kterému se též někdy říká „černý“. Ten zmatek v jejich rozlišování spočívá také mj. i v překladu. Chybným překladem afrikánského slova weit (široký), jímž se označuje nosorožec tuponosý, se z toho stalo anglické white (bílý).

Nosorožec tuponosý, tzv. bílý, je po slonu druhý největší a nejhmotnější suchozemec. Spásá tvrdou trávu. Dospělý samec má hmotnost až 2700 kg, v kohoutku má až 1,8 m. První větší roh může mít až 200 cm, dožívá se věku okolo 40 – 60 let. Je to poměrně sociální tvor, žije ve stádech a je méně agresivnější, než jeho bratranec.

Nosorožec dvourohý (černý) váží až 1350 kg a v kohoutku může mít až 1,7 m. Delší přední roh dorůstá až do délky 130 cm, dobře se pozná podle dlouhého protáhlého pysku, jakéhosi prstíku, jímž stahuje svoji hlavní potravu: listy stromů a keřů. Dospělí samci, kteří jsou velmi agresivní, žijí samotářsky v hustém buši, ale také na otevřených travnatých pláních.

Všichni nosorožci špatně vidí na dálku (až od tří metrů umí zaostřit), řídí se převážně čichem, dokáží na krátkou vzdálenost vyvinout rychlost až 50 km/hod.

Lidé často zabíjeli (a pytláci v tom pokračují) nosorožce kvůli jejich rohům – přisuzuje se jim léčivá síla, afrodisiakální vlastnosti, v arabských zemích se z rohů vyráběly (a vyrábějí) ozdobné pochvy na meče a dýky.

Buvol kaferský neboli černý: Syncerus caffer caffer, hmotnost až 800 kg, výška 160 cm, délka rohů až 90 cm. Žije ve stádech většinou tvořených samicemi s mláďaty a mladými, sotva dospělými samci. Býci žijí osaměle a jsou to zosobněná moc a síla. Sami se uhájí před šelmami, včetně lvů, a nikdy před nimi neprchají. Osamocení býků plyne z toho, že když dospějí, jsou tak velcí a těžcí, že stádu nestačí. Stále však se pohybují v blízkosti společenství a jakoby zpovzdálí je hlídají před nebezpečím, kterému se pak postaví. Pro turisty je to lákavý objekt k fotografování, ale je třeba se mít před buvoly opravdu na pozoru. Dříve mnoho lovců, kteří se netrefili nebo trefili špatně, na svoji špatnou mušku doplatilo životem. Buvol může zasadit mnohem závažnější rány než lev. Nabodne obyčejně protivníka na rohy a vyhodí ho do vzduchu. To opakuje několikrát. Nakonec oběť rozdupá.

V roce 1896 jejich stavy silně zdecimoval dobytčí mor a jejich počet poklesl o 90 %. Je též exemplárním příkladem násilné emigrace (vytlačení) zvířat z úrodných do jiných (neúrodných) oblastí.

Hroch obojživelný: Hippopotamus amphibius, dosahuje délky až 4,5 metru, vysoký může být až 150 cm a váží často i přes tři tuny. Je to býložravec, který v noci vychází na břeh za pastvou. Sice působí těžkopádně, ovšem pokud je vyrušen, dokáže být ve vodě i na souši proklatě rychlý. A navíc: dolní špičáky měří až 60 cm! „Zíváním“ dává najevo nejen svoji nelibost nad cizí přítomností, ale též vypouští plyn z trávicího traktu – jeho žaludek nemá jen bachor a čepec či knihu, ale je složen ze 14 dílů. Ale kdo rozliší „říhání“ od signálu k útoku? Často byl zabíjen pro své špičáky, které – na rozdíl od slonoviny – nežloutnou. Dlouho se z hroších zubů vyráběly zubní protézy. Zajímavé je jeho vyměšování, kdy mává ocasem a rozmetává trus široko daleko. Africká bajka k tomu praví, že, bůh chtěl mít hrocha býložravcem a nevěřil mu, že ve vodě nepožírá ryby, a proto musí trus rozmetávat, aby bylo poznat, že v něm nejsou rybí kosti.

Krokodýl: v Africe žijí tři druhy (nilský, štítnatý a pralesní), v JAR, Namibii, Botswaně a Zimbabwe se setkáme s krokodýlem nilským (Crocodylus niloticus), může být dlouhý až 7 m, živí se převážně rybami, ale občas se jim u napajedla podaří chytit nějakého savce (nebo plavce). Troufne si i na hrocha, nosorožce či slona a pak záleží na okolnostech, kdo z tohoto zápasu vyjde vítězně. Jeho taktikou je pevně uchopit, stáhnout pod hladinu a tam utopit. Až pak se pustí do konzumace.

Žirafa: Giraffa giraffa, je jich více druhů, a zařazují se podle charakteristické podle kresby srsti, v jižní části Afriky jede nejspíše o vzácnou žirafu kapskou, či žirafu západoafrickou nebo masajskou, popřípadě angolskou. Žirafy jsou vysoké až 580 cm, v kohoutku mají až 360 cm, váží až 1 tunu. Jsou to mírumilovná zvířata, kromě člověka (maso, kůže, žíně na náramky, oháňka na odhánění much) a lva nemají žádné nepřátele. Žijí ve stádech, která vedou zkušené samice, samec stádo uzavírá. Po 14 – 15 měsících březosti rodí ve stoje mláďata, která padají na zem z výšky téměř dvou metrů. Přes den občas podřimují ve stoje, v noci se ukládají k dvouhodinovému spánku na zem, pak se hodinu pasou a zase si lehnou. Mají výborný zrak a rozeznají pohybující se předměty na vzdálenost 1 km. Menší zvířata jsou ráda v jejich přítomnosti, protože žirafy zdaleka signalizují blížící se nebezpečí.

Zebra: Equus, také se rozlišují podle kresby na srsti, např. zebra Grévyho, horská, kapská, stepní, či Hartmannové, mají ještě další řadu poddruhů. Největší je Grévyho, ta má v kohoutku až 160 cm. Lidé podnikali snahy o jejich ochočení, ale zvířata k tahání či nošení břemen nejsou vhodná – rychle se unaví, hynou. Velká stáda jsou složena z menších jednotek, v nichž vládne pevná hierarchie (mateřské skupiny a skupiny hřebců).

Antilopa impala: Aepyceros melampus, váží až 55 kg, v kohoutku je vysoká 90 cm a dlouhá je až 145 cm. Dovedou skákat až 3 m vysoko a deset metrů daleko. Jsou pro ně typická „harémová stáda“, ale též i „pánská stáda“.

Stepní paviáni babuin: Papio papio, doporučuje se je nekrmit, jakožto i jiné opice či opičky v parcích (kousnutí či škrábance se mohou zanítit), samci paviánů dokáží člověka i zle potrhat.

Hyena: v jižní Africe jde nejspíše o hyenu skvrnitou (Crocuta crocuta), či o vzácnou hyenu šabrakovou (Hyaena brunnea). Hyeny jsou silná, nebezpečná stádní zvířata, která jsou chytrá, vytrvalá a jen tak se něčeho nezaleknou. Často smečka uloví velkou antilopu či zebru, od níž je odehnána lvem či smečkou lvů a nezbývá jim než čekat, až se silnější nažere. V místech, kde je vyhubena zvěř, se mohou stát nebezpečnými i pro lidi. Jejich skus je drtivý.

Pes hyenový: Lycaon pictus, až 105 cm dlouhý, v kohoutku 65 cm, 24 kg, loví ve smečkách a většinou si vybírá slabá a nemocná zvířata, troufne si ale i na zebru, prase bradavičnaté apod., je vytrvalý, dokáže uběhnout za den i několik desítek kilometrů, na srsti má bílé, černé a okrově žluté skvrny.

Pštros dvouprstý: Struthio camelus, je vysoký až 2,5 m a samci mohou mít až 150 kg, dokáže běžet až několik set metrů rychlostí až 75 km/hod. V savanách plní roli strážce – dokáže ze své výšky a protože má též ostrý zrak, přehlédnout velký kus území a rozpoznat včas predátora.

Pakůň běloocasý, Connochaetes gnou, neboli gnu, Búrové mu říkají wildebeest, je až 190 cm dlouhý a v kohoutku má do 115 cm, váží až 160 kg, vyznačuje se divokými trhavými pohyby, ježící se hřívou a mocnými zahnutými rohy, bílým ohonem a podivnou býčí hlavou.

Prase bradavičnaté: Phacochoreus aethiopicus, až 190 cm dlouhé, 150 kg těžké a v kohoutku 85 cm vysoké zvíře. Z tlamy mu trčí dva páry špičatých klů, horní jsou dlouhé a zatočené nahoru. Na tvářích má čtyři bradavice, dvě pod očima a dvě pod rypákem. Svými zuby dokáže smrtelně zranit lva, geparda, psy hyenové, ale i lidi. Když se pase, klečí na předních nohách. Buduje si doupata – nory v zemi, opuštěné jinými zvířaty, která kly rozšíří. Do této skrýše leze pozpátku, hlava s kly trčí ven.

Tučňák brýlový, Spheniscus demersus, je vysoký až 68 cm, výborný plavec, který při pohybu pod vodou používá křídel. Na plážích u Kapského Města využívá blízkosti studeného Atlantiku. Někdy před asi dvaceti lety sem připlavalo několik párů, dnes je jich tady již několik tisíc, jsou chráněni a lidi je jezdí houfně okukovat.