Deník 5

Cesta k Viktoriiným vodopádům, Viktoriiny vodopády, lví a sloní safari, noční safari

19. den, 5. dubna, neděle, Radku probudilo chrochtání hrochů nedaleko od stanu, vyklouzla z lože a šla se nechat sežrat a rozdupat, ale především je nafilmovat. Statečná to žena, řekl by kormidelník Vlnovský! Absolvujeme poslední společnou snídani a děláme si z nachystaných surovin sendviče k obědu. Po cestě na nic nebude čas, jedeme k místu, kde na nás čeká jeden z přírodních divů světa. Viktoriiny vodopády.

Okolo našich stanů pobíhaly asi 40 cm dlouhé mangusty žíhané, byla jich celá tlupa asi o deseti kusech. Šmejdili všude kolem a údajně si jich lidi považují, neb na svém jídelníčku mívají i ty nejjedovatější hady. Aha, vzpomínáte na knihu mládí? No přece Kipling, Kniha džunglí, statečný Riki tiki tavi, ten přeci vybojoval svůj vítězný boj s kobrou.

V osm hodin odjezd via Zimbabwe, cesta z Kasane do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům není dlouhá, cca 100 km. Jedeme vlastně stále při hranicích přírodního parku, všude bujná zeleň. Samotný hraniční přechod byl na zimbabwské straně docela socialisticky ošuntělý, ale černoši nedělali žádné problémy. Každý musel zaplatit 30 USD za vízum, dostat štampilku do pasu netrvalo ani moc dlouho, za cca hodinu jsme byli všichni odbavení. Palo dostal do pasu razítko, na které bude určitě dlouhou dobu pyšný. Stálo na něm, že ho nikdo v Zimbabwe nesmí zaměstnat. Na mě nic podobného neuplatnili. Myslel jsem si, že to bylo tím, že jsem do hraničních papírů vyplnil jako povolání důchodce, ale ani naši pracovně zdatní mladí Němci, Britové či Argentinec takovéto razítko neobdrželi. Jen Palo! Je to dítě Štěstěny.

Na obloze ve stoupajícím teplém vzduchu kroužila asi desítka orlů jasnohlasých, jedeme národním parkem Viktoriiny vodopády, po silnici pochodují sloni a ti mají – pochopitelně – přednost. Ephraim je žertéř, a tak se „přilepil“ se svým velkým a těžkým truckem jednom slonímu juniorovi téměř na zadek, ten se chudák vylekal, vykvikl a úprkem cválal do ochrany křovisek okolo silnice.

Sledujeme, zdali již vidíme stoupat vodní páru z vodopádů. Podle bedekru stoupá až do výše 400 metrů a je vidět na vzdálenost až 70 km. Ze silnice, kudy jsme projížděli, páru vidět nebylo, ale jak jsme se později přesvědčili, ten oblak je skutečně impozantní. Jsme 18º pod rovníkem, v nejsevernější části naší cesty, je vlhko, sluníčko praží, vzduch je nasycen vodními parami, všude bují jako o život hustá a sytě zelená tropická vegetace.

Po příjezdu do městečka  Victoria Falls nás Ephraim povozil krátce pro městečku, abychom se zorientovali. Brianovi expedice končí, jede za rodiči do Harare, šofér Ephraim slouží dál a za dva dny jede s námi do Johannesburgu. Ubytovali jsme se v hostelu Savanna Lodge (pitná voda, horká sprcha, dobrá sociálka, bar, plavecký bazén, masáže, pedikúra, manikúra) www.safpar.co.za a za 12 USD jsme si vylepšili ubytování. Ze společného čtyřlůžáku jsme nastěhovali bágly do dvojlůžáku s klimatizací.

Kemp je cca 2 km od vodopádů, k nimž jsme se po ubytování vypravili. Samotný veletok Zambezi, do kterého se vlévá nám již známý veletok Chobe, je čtvrtá nejmohutnější řeka Afriky. A tady jsme spatřili něco, co se snad slovy nedá popsat. Viktoriiny vodopády! Jsme tu v čase, kdy v nich teče maximální množství vody (únor – duben), takže vidíme „kouř, který hřmí“ v největší síle.

Vodopády pro západní svět objevil 16. listopadu 1855 David Livingstone, dnes je to rušné turistické středisko, kterému vévodí – jak jinak – výstavný a náležitě drahý a ve viktoriánském slohu postavený Hotel Victoria.

Zastavili jsme na oploceném parkovišti u vstupu do parku. Ten plot byl též jakousi děsivou hranicí mezi světem turistického dostatku a chudobou, přes mříže se k nám natahovaly desítky rukou, žebrajících o dolar. Pád zimbabwské měny není pádem, je to tryskový let do propasti, za jeden dolar tu lze koupit veškerou zimbabwskou papírovou měnu posledních let. Z počátku se vydávaly bankovky v hodnotě deset tisíc zimbabwských dolarů, teď to jsou již hodnoty v řádech miliard. To, co stojí ráno miliardu, odpoledne stojí dvě. Tamní peníze nemají žádnou cenu, nikdo je nechce, nic za ně nekoupíte, Mugabeho vláda však trestá ty, které chytí při obchodování s turisty za americké dolary, eura, libry či švýcarské franky. Ale každý je rád, když dostane dolar či dva, je to záruka přežití do druhého dne.

Ale zpět k vodopádu, ten se skládá z pěti dílčích sekcí, je vysoký až 106 metrů a široký 1786 m. Procházka vede ze zimbabwské strany po celé jeho délce, před námi hrana vodopádu a průrva, do níž voda padá. A na útesu nad průrvou se na naší straně vine více jak dva kilometry dlouhá procházková cesta. Klikatí se v těsné blízkosti strže, vybíhá na vyhlídky a místy zase obchází nebezpečná místa. Není ani moc zabezpečená, tu a tam nějaký plůtek z roští, nízká zídka a nebo jenom cedulka s nápisem Pozor, mokré balvany, klouže to. Když je vody málo, tak tu teče necelých 1400 kubíků za sekundu, dokonce se dá ze zambijské strany v jednom místě na hraně vodopádu koupat, ve špičce – tedy v čase naší návštěvy – jím teklo 600 milionů litrů vody za minutu, tedy nemýlím li se, je to 600 000 kubíků za minutu. Už z tohoto rozdílu lze usoudit, jaké obrovské přírodní divadlo se před námi odehrávalo. Již zdáli bylo slyšet mohutné hřmění, temné dunění, které cestou zesilovalo v nepředstavitelný hřmot, země se chvěla pod nohama. Jdeme po cestičce, která se vine hustým deštným pralesem, všude liány, palmy, dusno, vlhko, tropičtí motýli a vzduch vonící tlejícím humusem. Z bezmračné oblohy začíná jemně mrholit, to se k zemi snáší jemná vodní tříšť vynášená do mnohasetmetrové výše stoupavými vzdušnými proudy... A už jsme tu! Ohromná spousta kalné vody s bělavými vrcholky vln se majestátně valí dolů, všude okolo nás teče voda, to není déšť, to je vodní mlýnice, v níž voda padá seshora, teče z boku, stoupá vzhůru, žádná pláštěnka či deštník neuchrání před promáčením. 100% vlhkost, koupeme se ve vodě. Snad se to dá přirovnat k myčce automobilů, ale nepředstavitelně zvětšené. A před očima hřmí proud, který velebně plyne přes hranu a padá někam, kam pro neproniknutelnou vodní tříšť oko nedohlédne. Země duní pod náporem miliónů tun padající vody. Občas se zjeví vodopád, cáry mlžného závoje ho skryjí, pak je na chviličku zcela jasno, okno ve vodní cloně, modré nebe na hlavou, palmy na zambijské straně. Honem vytáhnout z igelitového pytlíku foťák, cvaknout záběr a schovat choulostivou elektroniku zpět. Ale nejde to jinak, když chceme vidět, musíme co nejblíže, kam až to jde, pak už jen chatrné zábrany a propast. Zezdola stoupá vzhůru silný vzestupný vzdušný proud, který nahoru vynáší tuny vody, mění ji v tříšť. Postupujeme od vyhlídky k vyhlídce, dokonce tu je asi osmdesát schodů dolů k vodě, takže hranu vodopádu pozorujeme z podhledu. A pár kroků zpět od vyhlídky vodní mlýnice jako když utne, tady nelije, jen jemně mží, kapky vody se na listech palem třpytí jak diamanty. Všude okolo je deštný prales s fíkovníky škrtiči, mahagonovníky, ebenovníky, kapradinami a orchidejemi, liánami, ptáky a motýly. Voda, vlhko a nám neznámé vůně deštného pralesa. A duha, tamhle, i tady a támhle taky. Světlo se v té tříšti láme do miliónu pablesků.

Všechna ta voda, co jenom jí sem z obrovského povodí Zambezi spolu s Chobe cestou nabraly, padá do soutěsky zvané Boiling Pot (Vřící hrnec) a pak teče mohutnými peřejemi úzkou průrvou více než 70 km. Tady, v  místě těsně pod vodopády, se v tento čas shromažďuje tak ohromná masa vody, že vodní sloupec v průrvě široké něco málo přes sto metrů má možná skoro čtvrt kilometru výšky. Obrovské víry, vodní válce vysoké jak dům. Nad tím vším ocelový most, spojující již více než jedno století Zimbabwe se Zambií. Když je vody málo, tak tu lze hupsnout na gumovém laně dolů a za nízkého stavu vody se tu také provozuje jeden z nejnebezpečnějších a nejobtížnějších turistických raftingů, teď ale nic takového nelze. A pro vodáky mám jedno upozornění: v Zambezi není radno se máčet, je tu nebezpečí bilharzie.

V parku je Livingstonův baobab, má být starý 5000 let, obvod má 20 m, vysoký je 30 m, u začátku vodopádů pod ním kdysi odpočíval David Livingstone. Dnes tu má tento kazatel slova Božího a cestovatel, misionář s výtečnou pověstí, velký pomník. Na žulovém piedestalu stojí zvěčněn v bronzu, s nohou nakročenou vpřed, opírá se o poutnickou hůl a pohled má upřen do dosud neobjevených dálek. Kdesi jsem se dočetl, že i náš doktor Emil Holub tu má od roku 2005 před muzeem bustu. Tak ji zítra půjdeme vyhledat, poklonit se našemu velkému cestovateli. Možná, že jeden z důvodů, proč tu dnes s ženou a přáteli stojím, je zaklet v knížce, kterou jsem jako dítě hltal. Někdy na sklonku padesátých let se mi dostala pod ruku knížka Františka Běhounka Na sever od Zambezi. Tady náš další proslulý cestovatel, polárník a vědec, popisuje pro děti přitažlivou formou všechny čtyři africké cesty rodáka z Holic. Dr. Holub totiž vodopády roku 1875 při své třetí africké výpravě perfektně zmapoval a jejich plánek zveřejnil v knížce Sedm let v Africe. Tehdy se tady vůkol rozkládala Sepopova říše a o kus dál na sever již byli divocí Mašukulumbové, všude byl prales, dnes je tu za hranicemi parku rušné turistické město. Zítra tu bustu jistě najdeme, zavzpomínáme a vyfotíme se.

Teď jdeme rychle k trucku, máme ve o půl čtvrté odpoledne sraz, Ephraim nás odveze do hostelu, jsme mokří na nit a musíme se převléknout do suchého. Máme sraz v restauraci, kde nám nabízejí nejrůznější atrakce.

Peníze tady rychle odtékají z peněženky, ale na tohle jsme byli připraveni, již se sem nikdy nepodíváme a tak proč nepustit nějaký chlup. Pokud si objednáme tři aktivity najednou, stojí to něco okolo 150 doláčů. Zaplatili jsme pro nás čtyři tzv. lví safari, projížďku na slonech a noční safari. Jiní naši spolucestující dali přednost „letu andělů“, což znamená, že si zaplatili helikoptéru nebo levnější rogalo, a dvacet minut létali nad vodopády. Jiní jen tak bloumají po městečku, nakupují suvenýry či se chystají na další cestu. To se týká především dvojice mladých Angličanů, kteří odtud pokračují s Nomadem přes Zimbabwe, Zambii až do Keni.

Čeká nás výlet lodí po Zambezi, populární plavba při západu slunce s občerstvením: lehká večeře + nápoje (Zambezi Sunset Cruise), vše za 40 amerických dolarů na osobu, platí se předem. Tento den není večeře, takže občerstvení přijde vhod. Auto, které nás mělo odvézt k lodi, mělo zpoždění a tak jsme se báli, zda loď neodpluje bez nás. Poptávali jsme se na recepci, kde že je zádrhel, všichni nás s úsměvem ujišťovali, že se nic neděje, to jenom naše evropská přesnost se nehodí do afrických poměrů, tady čas plyne jinak, méně uspěchaně. Zbytečné obavy, naše auto přijelo za dvacet minut a černoch, který ho řídil, se představil jako Elias Sibanda, majitel a zároveň kapitán výletní lodi. Takže bez něho se od mola neodráží. V městečku touto dobou není mnoho turistů, není sezóna a tak hosty na plavbu svážejí z mnoha míst. Objeli jsme několik hotelů a hotýlků, tu i onde někdo přisedl a už jsme u mola. Koncertuje tu místní skupina. Černí svalnatí hoši jsou oděni do stylových afrických úborů z kožešin, na hlavách čelenky z pštrosích per a pějí za zvuku dvou velkých bubnů djembe jako o život. A bílý muž nasedá a tváří se ležérně. Na palubě je prostřeno na damašku, na stolech jsou příbory a vyleštěné sklenice, o bar obložený lahvemi likérů, koňaků a whisek těch nejproslulejších značek se opírá usměvavý černý barman, další číšník roznáší první chlazené nápoje. Odrážíme, černoši zpívají, máváme a plujeme. Kapitán Sibanda nás od kormidla vítá a sděluje kudy pojedeme a vůbec, co je na Zambezi nového. Jsme několik kilometrů nad hranou vodopádů, řeka je široká a hluboká. „Za normálního stavu bychom měli mít pod kýlem 22 metrů vodního sloupce, ale teď jich tam je skoro třicet“, říká kapitán, a mně se dere na mysl myšlenka, jak by to s námi dopadlo, kdyby nás to vtáhlo do vodopádů.¨

Motory zabraly a dereme se proti proudu, číšník servíruje první chlazená piva Castel, bílé víno pro Magdu, minerálky a ptá se, co že si dáme k jídlu. Takže co to bude? Asi smažený krokodýl, k tomu klobásky s pizzou, zelenina. A nápojů co hrdlo ráčí. Někteří začali s whisky, asi se jim na mysl silněji než mně dere ta myšlenka s tím „vcucnutím“ lodi do vodopádu. Já zůstávám u pivka, po prvním přijde druhé a pak ještě několik dalších třetinek. Je horko, dusno, ale na palubě lodi stíněné plachtovou střechou přeci jenom povívá svěžejší větřík. Pít se musí a vzhledem k tomu, že v Zimbabwe řádí cholera, pijeme pouze nápoje ze zapečetěných lahví, které si sami otevíráme. Kocháme se scenérií okolo. Všude na březích palmy, sloni jdou pít, v zátočinách se povalují hroši. Řeka tu není moc široká, slabých 800 metrů, někdy se rozlije ke kilometru, ale ta hloubka a proud! Je to obrovská síla, kterou spíše tušíme, než vidíme. Všechna ta voda okolo nás a pod námi se musí vejít do soutěsky, která je pod vodopády široká pár desítek metrů.

Slunce zapadá, ne to není kýč, to jenom příroda si hraje s barvami. Znovu a znovu si říkám, že tohle jsem si snad nikdy v životě nedokázal představit, teď tu jsem, dýchám tropický vzduch a nasávám atmosféru Afriky.

Dvě a půl hodiny na lodi uteklo rychleji než voda v Zambezi, přirážíme k molu, kapela hraje, Radka s Magdou se s nimi dávají do zpěvu, já kupuji jejich cédéčko. Doma si ho pustíme, otevřeme lahvičku jihoafrického vína a budeme vzpomínat.

Jsme znovu v kempu, a jelikož jsme v cholerové zemi, tak si jdeme umýt ruce , tak jako každý den, antibakteriálním mýdlem. Před spaním si dáváme pozor při čištění zubů, kloktáme naší slivovicí. Ostatně douškem slivovice den začínáme a den i končíme. Je to dobré proti všem střevním parazitům a vůbec, odhání to hady, lvy, slony, komáry, zloděje a vše zlé, co turistu na takovéto cestě může potkat.

Jdeme brzo spát, neboť na ráno máme nachystány další dvě aktivity. Ty již nejsou v ceně expedice, ta již skončila a staráme se o sebe sami, ale jsou součástí onoho předem zaplaceného balíčku tří místních atrakcí.

20. den, 6. dubna, pondělí. Vstáváme brzy, o půl sedmé pro nás přijel terénní landrover, hledáme vouchery, někam jsem je založil, trocha nervozity, Radka má však přehled a za chviličku je vítězoslavně třímá v ruce. Jedeme. Cesta trvá asi půl hodiny, přijíždíme k parku. Těšíme se na lvíčata, že si s nimi pohrajeme. Černí strážci pouštějí informační video, pak nám nalijí po hrnku kafe, a na dřevěné soše lva ukazují, jak se máme ve styku se zvířetem chovat, kde ho můžeme pohladit, kam nesmíme stoupat a vůbec, jak se máme chovat. Žádné lesklé cetky, pokud možno nic, co by se klimbalo a či bimbalo, koťátka jsou hravá a mohli by nám něco potrhat. Pak jsme museli podepsat prohlášení, že jdeme na lvy ze své svobodné vůle a že po správě parku nic nebudeme chtít, když nás lvi sežerou. Che, che, che, ty s těmi lvími koťaty nadělají. Vyfasujeme hůlky, kterými máme ta koťata lehce klepnout, kdyby si chtěla hrát s našimi foťáky. Jdeme do buše, s námi čtyřmi osm černochů, jeden nese kulovnici, další lékárnu. A lvíčata nikde. Náhle se rozhrne tráva a před nás jako duch vystoupí mohutný lev, za ním další a za nimi z roští vyjde černoch s klackem v ruce. Koťata?, kdepak, vzrostlí lvi, samec a samice, samec má okolo 160 kilo, lvice je menší a lehčí, jsou to dorostenci ve stáří 17 měsíců. To setkání bylo něco jako zjevení, čekali jsme hravá roztomilá koťátka někde v drátěné ohrádce, a zatím se setkáváme se zvířaty, která na první pohled budí respekt. Lvi si nás nevšímají, jsou ve svém přirozeném prostředí, chovají se přirozeně.

Již samostatně loví menší zvěř. Za pár dní půjdou na odvykací kúru, naučí se bát lidí a jakmile dospějí do stáří okolo 30 měsíců, budou vypuštěni do savany. Teď to ještě nejde, dospělí lvi by je zabili, proto mají ve dne v noci okolo sebe strážce, kteří je chrání. Ta farma se specializuje na návrat lvů do volné přírody, dostávají podporu od nevládních ochranářských organizací, turisté za možnost setkání se lvy platí poměrně tučné dolarové částky, lovci si sem jezdí střílet trofejní antilopy, paroží je jejich, maso jde na prodej nebo slouží jako potrava lvům.

Jdeme savanou, před námi dva lvi, černoši okolo. Fotíme, jeden z černochů vše natáčí na kameru, sestříhaný film si můžeme při odchodu z farmy zakoupit. Lev si sedne, zastavíme se, lev kráčí dál, jdeme za ním. Občas jdeme v těsném závěsu za jeho zadkem, můžeme si ho pohladit. Tak takhle vypadá pasáček lvů. Super zážitek, srdíčko buší, adrenalin se vyplavuje do krve. Nyní chápeme bezpečnostní opatření, černoši jsou stále ve střehu, dávají pozor jak na nás, tak i na lvy. Nesmí se nám nic stát, kdyby něco nevyšlo, tak je tady ten s tou kulovnicí a ten s tou lékárničkou.

Již jsme v buši víc než hodinu, vracíme se na základu, čeká nás lehká snídaně. Je prostřeno, černoši nás vzorně obsluhují. Jíme na terase, pod námi je široké údolí, kde přicházejí tři sloni afričtí. Každému sedí za hlavou jeho slonovod, v Indii se jim říká mahuti, ale tady v Africe? Dojedli jsme, sestupujeme z terasy k takové improvizované rampě, pod níž vstupují sloni. Nasednout jde tedy docela snadno, sloní hřbet je široký, sedím široce rozkročen na speciálním sedle, nohy patří do třmenů, ale zasunout mi je pomohl až „šofér“ mého slona. I tak to bylo značně nepohodlné, ten široký sed mi nedělá dobře. Připadám si jako Bakkuchs sedící na mohutné bečce od vína. Magda s Palem sedí společně a jsou na tom o poznání lépe, je vidět, že jsou zvyklí na koňské sedlo, jejich hobby doma ve vlasti je jízda na vlastních koních, které mají ustájené na farmě hned vedle svého moderního venkovského domu. Lehce se na třmenech nadnášejí, já sedím jako pytel brambor, Radka jede přede mnou, vyřešila to po svém, drží se svého slonovoda okolo pasu, já se kývám v rytmu sloních velekroků, pomalu si zvykám na tento druh cestování. Z výšky pozorujeme savanu, můj průvodce mi stále něco vykládá, občas něco rozumím, většinou nic moc, ale to nevadí, před námi jde černý ranger s kulovnicí, pozoruje okolí, okolo další černoch s kamerou, vše se zaznamenává. Původně jsme měli představu, že ze sloního hřbetu uvidíme i nějakou zvěř, ale slunce je již vysoko, je téměř jedenáct hodin, zvěř je zalezlá někde ve stínu, takže se kocháme „pouze“ přírodou. Je to zvláštní pocit, sedíme asi tři metry nad zemí, máme rozhled, sloni tiše tichounce našlapují, občas si utrhnou šťavnatou větev. Kdepak ty řeči o tom, že někdo dupe jako slon. Sloní krok je neslyšný, měkký a opatrný. Při návratu se přední slon zastavil, nechce dál, je tu kobra, průvodci ji odhánějí do roští, snaží se jí vyšťárat, pak teprve můžeme pokračovat. Tři čtvrtě hodiny vyjížďky uteklo jako voda, zase je tu rampa, mám nohy ztuhlé, vstávání ze sloního sedla mi usnadňuje podáním ruky černoch stojící na rampě, je slastné se protáhnout. Sbíháme dolů ke svým slonům, jsou to samice ve stáří 22, 24 a 27 let, klidné, rozvážné dámy. Na pokyn svých vůdců si sedají na břicho, nakročí přední nohu, my si můžeme na ni sednout a krmit je granulemi. Sloní kůže je na dotyk tvrdá, vrásčitá, ale za ušima mají měkké chmýříčko, jemně s nimi mávají, to se chladí v tom vedru, chobot neustále šmejdí okolo a jakýmsi prstem na konečku dokáže dobře uchopit i malou granuli a vsunout ji do širokých úst. Sedím na koleni toho velikána, hladím ho po chobotu, kouknu nahoru a nade mnou je sloní oko, mrknu a zrovna v tu chvíli lišácky mrknul i slon. Náhoda? Nevím, i sloni musejí mrkat, ale bylo to souznění, zážitek, na který se bude dlouho vzpomínat.

Jdeme k baru se lehce občerstvit, přeci jenom bylo vedro, mezi tím, co svačíme, ve střižně dokončují video. Kupujeme nahranou kazetu, kde je jak naše vycházka se lvy, tak i sloní projížďka.

Vracíme se do VicFalls, mohli bychom se jít mrknout na most přes Zambezi. Toto je staženo z oficiálních stránek MZV ČR: „Při překročení zimbabwských hranic u Viktoriiných vodopádů, ve Victoria Falls, je možné opustit na 14 hodin (pracovní dobu hraničního přechodu) Zimbabwskou republiku a přejít na zambijskou stranu vodopádů. V případě, že návštěvník má pouze jednorázové vízum na zimbabwské území, musí upozornit imigračního úředníka, že se vydává pouze na druhou stranu vodopádů a bude se do uzavření hranic stejným přechodem vracet. Na zambijské straně si pak český občan může zakoupit jednodenní vízum do Zambie za 10 USD. Při dodržení těchto podmínek je návrat na zimbabwskou stranu (téhož dne!) bezproblémový.“

Čas nás však tísní a nejvíce toužíme navštívit tržiště s uměleckými předměty. Je to obrovská provizorními plachtami zastřešená plocha, kde je na zemi rozmístěno tisíce předmětů. Zimbabwští sochaři již mají mezinárodní pověst a mít s sebou náklaďák, tak pár několik set kilogramů těžkých soch koupím, naložím do letadla, určitě bych na tom neprodělal. Jsou krásné, ostatně i Milan Knížák byl v Zimbabwe nakupovat pro Národní galerii. Takhle kupuji malou kamennou sošku dvou žiraf s propletenými krky, smlouvám, mezi tím mně tahají další obchodníci do svého krámku, je toho najednou na nás všechny nějak moc. Magda nakupuje podobnou sošku, ale se třemi žirafami, a je ve smlouvání úspěšnější. Zaplatíme a snažíme se odejít. Turistů teď v Zimbabwe moc není, jsme tu sami a prodávajících jsou desítky. Obchodníci se na nás lepí, tahají nás za ruce ke svému zboží, vemlouvají nám do oušek, že jejich zboží je hezčí a nám že udělají tu nejlepší cenu. Je tomu třeba odolat. Koupit všechno stejně nemůžeme, tak se dáváme na rychlý ústup. Nalepil se na nás jednoruký žebrák, dávám mu dolar a rychle pryč, někam, kde není horko a kde je klid.

A je to tady, brána do stinného atria luxusního nákupního centra nám otevírá svoji pohostinnou náruč. Děvčata jdou nakupovat do okolních obchůdků, já s Palem usedáme ke stolku pod slunečník, všude palmy, stín, chládek, číšník přináší dvě vychlazená, kocháme se, vypouštíme páru. Nikdo nás neobtěžuje, problémy chudoby jsou za branou a černý strážce s obuškem sem nikoho, kdo nevypadá jako movitý turista, nepustí.

Děvčata dobře nakoupila, bylo to tu docela levné, přisednou na skleničku, hodnotíme situaci a plánujeme. Jdeme znovu do polední výhně. Máme před sebou úkol, najít bustu doktora Holuba.

Ať hledáme jak hledáme, o Holubovi tu nikdo nic neví, dokonce i v turistickém informačním centru to jméno slyší snad poprvé (až v Česku jsme posléze zjistili, že se ona busta nachází na zambijské straně). A to nám v našem hledání pomáhá fešná, asi třicetiletá členka turistické policie. Ta nás „zachránila“ ze spárů místních občanů malou chvíli poté, co jsme nakoupili nádherné suvenýry a celou obchodní misi zakončili několika skvěle vychlazenými třetinkami místního dobrého piva Zimbabwe. Ona policistka nám vysvětlovala, že celé VicFalls je nebezpečné místo, kde na turistu číhají gangy darebáků, kteří ho podřežou, uškrtí, stáhnou z kůže a nakonec si ho upečou k večeři. Ona že pracuje v nepatrném žoldu místních hotelů a jejím úkolem je chránit nebohé západní turisty před nebezpečími, které na ně všude číhají. Chvíli jsme jí to „žrali“, pak nám to došlo, dali jí každý po dolaru, mile se s námi rozloučila a šla „chránit“ další turisty.

Ve čtyři odpoledne odjíždíme na noční safari. Jedeme do soukromého zvířecího parku, což je obrovský oplocený kus země, který patří nějakému bohatému arabskému šejkovi. Už cestou k recepci, která je uvnitř parku, jsme cestou pozorovali řadu zvířat, zejména ptáků marabu, supů a samozřejmě všudypřítomné impaly. V lodgi nás uvítali, nabídli chlazené pivo, do landroveru dali příruční cestovní ledničku s limonádami a pivem, mně pověřili správou tohoto minibaru a vyrazili jsme. Dlouho jsme nepotkali ani živáčka, pak pár impal, vodušky, černý šofér se snažil, říkal nám, co vše tady žije, ale nic z toho jsme neviděli. My jsme to již zažili při naší poslední cestě do Afriky, ale moc jsem si přál, aby Magda s Palem měli z jejich prvního nočního safari ty nejlepší zážitky.

Západ slunce nad vodou jezera, kde se v dáli ráchalo pár hrochů, byl jako vždy úchvatný. V červeném protisvětle zapadajícího slunce se nádherně rýsovaly pokroucené větve osamocené akácie, cáry oblaků, stín ptáka,... zvuky Afriky.

Rychle se setmělo, řidič zapnul příruční reflektor a začal svítit do buše. Občas nějaká voduška, mohutná antilopa losí, impala. Potkali jsme další landrover, měl nějaké problémy, auto nešlo nastartovat. Všichni černoši se shlukli okolo motoru, my seděli v odkrytém vozu, všude černočerná noc s miliardami jasných hvězd. Měsíc v úplňku. Ticho.

Najednou jsme všichni hekli úžasem, ze tmy se jako duch vynořila šedavá hmota obrovského slona, který tichoulince prošel tři metry okolo nás, ani větvička nezapraskala, černoši s hlavami pod zdviženou kapotou auta ani nic nezaregistrovali, a slon zmizel jako duch v buši. Nakonec turisté z porouchaného auta přisedli k nám, jednoho černocha jsme pro dlouhé čekání v porouchaném autě vybavili pár lahvemi piva, a jelo se dál. Sjížděli jsme opatrně úzkou cestou z jakéhosi kopce dolů, najednou byl cítit nějaký zvláštní pach, řidič posvítil doprava, a před námi stál nosorožec tuponosý. A přes cestu další a vedle něho ještě jeden. Pózovali nám v těsné blízkosti řadu minut, jak dlouho to bylo nevím, čas se zastavil. Popásali se v trávě, o nás se nestarali, byli obrovští. Řidič náhle zavadil o klakson, nosorožci jsou lekaví a vyrazili s řevem proti sobě, roh proti rohu, tlamy otevřené. Ten menší začal pomaličku couvat do buše, došlo ke zklidnění, pomalu mizeli v houští. Vrchol safari, zážitek, na který se nezapomíná. Právě pro takovéto chviličky se do Afriky jezdí, to žádná zoologická zahrada nenahradí, tady zvířata žijí a umírají ve svém přirozeném prostředí. Jedeme dál, z roští na nás kouká buvol kaferský.

Před námi se objevila světla lodge, vepřový špíz, rýže, brambory, zelenina, studené pivo. Spíš by se hodil horký grog, silně se ochladilo. Cestou domů bylo v rychle jedoucím autě docela zima, řidič nám rozdal deky na přikrytí. Vedle mně seděl nějaký jihokorejský mladík, dělal hrdinu, že mu jako není zima a hrdě deku odmítl. Třeba se nechtěl tulit k bílému Evropanovi, každopádně byl za těch dvacet minut zpáteční jízdy vytuhlý jak rampouch.

Lahvinka červeného před spánkem, ráno vstáváme brzo, my odjíždíme naším truckem řízeným Ephraimem do Johannesburgu, Magda s Palem odjíždějí na letiště, odkud poletí do Johannesburgu a odtud navazujícím spojem do Evropy. Na cestu jsme jim přibalili dobře zabalenou náčelnickou hůl, kterou jsme měli celou cestu z Namibie zastrčenou na bezpečném místě pod sedadlem. Nás čeká ještě dvacet dalších dnů v Africe, oni mají před sebou dvacet hodin v letadle.

21. den, 7. dubna, úterý. Je sedm hodin ráno, máme za sebou dvacet čtyři dny v Africe a necelých 5000 kilometrů, čeká nás loučení s Magdou a Palem, Australany Nigelem a Di, s Pepou, Thomasem a dalšími, někteří letí, někdo jede s námi, přisedají i další lidé, kteří sem přijeli z jiných expedic, mladý manželský pár z Británie pokračuje až do Nairobi. Společné cestování končí, vyměňujeme si e-mailové adresy s ostatními spoluputovníky. Objetí, dojetí, slzičky. Mladá Korejka je naměkko, i když jede s námi do Joburgu. Máváme na ty, co nejedou s námi, přes sklo trucku. Cesty se dělí, některým cesta končí, naše pokračuje dolů na jih do Johannesburgu, tam nás vyzvednou příbuzní a s nimi pojedeme k Indickému oceánu do Durbanu. Další tři tisíce kilometrů, dalších dvacet dnů. Budeme se těšit na summit někde doma či u přátel v Brně. S vyprávěním, fotkami a vínkem. 

Všechno má svůj konec, pouze jitrnice má těch konců sedm.

Pokud se Vám toto povídání líbilo, jsme rádi, pokud ne, pokusíme se příště o lepší. V každém případě jsme rádi, že jste na naše stránky zavítali. Jirka a Radka

Pokud chcete jet do Afriky a netroufáte si to zorganizovat sami, obraťte se na pražskou CK Stella Travel. Jejich služeb jsme použili 2 x a vždy jsme byli spokojeni. Poskytují v této části světa dobré služby za dobrou cenu  a Afriku umí:

www.mojeafrika.cz , tel.: +420 284 080 248-7